Ukrytá ( Probíhá korekce příběhu)

1.Prolog

Jeho tělo hořelo touhou po ní. 

Hořelo plamenem jasnějším a silnějším než touha po vítězství, která ho pohlcovala, když stál tváří v tvář nebezpečnému nepříteli na bojišti. Drátěnou košili měl potřísněnou krví, ale uspokojení z vydařené bitvy a zabitých protivníků se nedostavilo.

„Rhiannon." znělo mu v hlavě.

Krásná a sladká. Lstivá a laskavá. Posměvačná a neodolatelná.

Objevil jí v lese podobném tomu, kterým právě projížděl. Zlaté vlasy se jí leskly, když pobíhala od břízy k vrbě. Vysmívala se mu a škádlila ho....

Přistoupila k němu teprve až klopýtl a těžce dopadl na kolena a zoufale zabořil obličej do dlaní.Prsty mu jemně pročísla vlasy a pak divoce a zároveň sladce vyslovila jeho jméno a on se nikdy neodvážil zeptat, odkud ho znala.

„Jak to, že zná jeho srdce. Jeho duši?" znělo mu v hlavě a jeho protesty zmizely pod laskavým dotykem jejích prstů.

Ostruhami pobídl koně k větší rychlosti.

Nevšímal si jeho chvějících se boků, potem zalité šíje, ani páry vycházející z rozšířených nozder. Nutil sebe i koně k nadpozemskému letu a klidně by nechal padnout i království za jediný Rhiannonin polibek.

Vyjel na vrchol příkrého kopce porostlého jehličnany a před sebou spatřil doškovou střechu domku.

Záblesk zlata mezi větvemi ještě podnítil jeho netrpělivost. Muži kterým velel, nikdy neviděli radostný úsměv, jenž rozjasnil jeho snědou tvář. Ten však zmizel ve chvíli, kdy se stromy rozestoupily a umožnily mu ničím nerušený výhled na mýtinu dole pod ním.Rhiannon se zakloněnou hlavou v objetí jiného muže.

Vítr si pohrával s křišťálovým tóny jejího smíchu. Tato nevinná scéna vytvořila v jeho mysli překroucený obraz.

Viděl bledě. Nahé končetiny rozhozené v trávě.

Nezpomalil, neuvažoval, nezamyslel se nad následky svého bláznivého činu. Tasil z pochvy meč a zvedl jej vysoko nad hlavu. Přes červenou mlhu na okamžik zahlédl šok v očích muže a pramínek zlatých vlasů lemujících bledou ženskou tvář, ve které se zračila beznaděj.

Muž se snažil schovat jí za sebe, ale ona se s vyvinutím nadlidského úsilí postavila před něho a rozhodila ruce, jako by prosila o milost.

Nelidský výkřik plný zloby a zrady roztřásl paseku a meč jediným mocným máchnutím propíchl Rhiannonino proradné srdce i tělo jejího milence. Krev vystříkla ze sněhobílé hrudi a obě postavy se zhroutily do trávy.

Zastavil vzpínajícího se koně na okraji mýtiny a uvědomil si, co udělal a ledová ruka mu sevřela srdce. Zaťal zuby, seskočil z koně a zamířil k místu, kde leželi a každý jeho krok zněl v nepřirozeném tichu jako strašidelný šepot.

V trávě ležel muž a z úzké rány v prsou mu čněl meč.

„Ne, nebyl to muž, spíše chlapec." řekl si sám pro sebe a jeho mladou bezvousou tvář lemovaly jemné zlaté vlasy.

Za jeho zády se ozval hlas. Zlostný sykot plný opovržení.

„To byl můj bratr, ty nevěřící blázne... Můj smrtelný bratr." řekl někdo a on se otočil a spatřil Rhiannon v bílém rouchu. Stála několik kroků od něj a její hruď nebyla poznamenána polibkem smrti.

„Smrtelný?" zaskřehotal a vrhl na ní svůj nechápavý pohled.

„Ano, protože já jsem víla a ty, pane, jsi sprostý vrah!" vykřikla a vzduch pročísl závan teplého větru a on vykročil jejím směrem.

„Kéž bych se jí mohl dotknout! Kéž bych mohl pohladit její hedvábné vlasy, zabořit rty do saténové kůže její šíje, prosit na kolenou o prominutí!" znělo mu v hlavě a úpěnlivě k ní natáhl ruce.

„Ne!" ozvalo se jí ze rtů a její zvolání ho zarazilo.

S ustrašeným výkřikem se stáhl zpátky. Vítr nabyl na síle, odvál jí pramínky vlasů z obličeje a odhalil tvář tak strašlivou a zároveň krásnou, jako je tvář samotného Boha. Nebyl v ní však ani náznak smilování.

Zvedla paže, jako by mu chtěla požehnat a její dunivý hlas, temný a nesmlouvavý se vysmíval ubohému vzteku muže, trestajícího falešnou ženu.

„Chtěl jsi svým mečem získat to, co bych ti dala dobrovolně. Mé srdce. Věrnost. Lásku. Nechť Bůh prokleje tvou duši i duše tvých potomků, Artuši z Gavenmoru, a od tohoto dne se stane láska tvou osudovou slabostí a krása tvým věčným prokletím." řekla a on se v posledním návalu zoufalství k ní vrhnul.

Dával přednost věčnému prokletí před nemyslitelnou představou, že jí už nikdy nebude držet v náručí a už nikdy neuslyší její sametový hlas.

Toužil se dotknout jejího poddajného těla, ale jeho ruce sevřely pouhý vzduch.Rozplynula se a mýtinou se rozléhal jen její škodolibý smích, který mu zvonil v uších jako neviditelné skleněné střepy.

Dolehla na něho stísněnost a on padl na kolena.

„Já, Artuš z Gavenmoru, který bude jednoho dne vládnout celé Británii až do doby, kdy krásná královna prokáže jeho prokletí." znělo mu stále v hlavě a pak zabořil svůj obličej do dlaní a rozplakal se jako dítě.