Ukrytá ( Probíhá korekce příběhu)

24. Mučicí zpěv

Holly zpívala.

Zpívala, když utírala prach a zametala dřevěnou podlahu. Zpívala, když vyměňovala od molů prožraný přehoz za přepychový plášť a přeměnila tak lůžko v hnízdečko, vystlané sobolí kožešinou.

 Zpívala, když Winifred a komorné nosily vědra s horkou vodou, aby jí připravily koupel. Zpívala, když si nahřívala unavené svalstvo ve vaně a když si vtírala myrhový olej do zanedbané kůže, navracejíce jí tak zdravý lesk.

 Zpívala, když si kartáčovala dorůstající kudrny a každou noc, když se zabořila do polštářů, si zpívala tichou ukolébavku.

Zpívala veselé májové písně i smutné balady... Zpívala křižácké chorály a jednotlivé výstupy celých sborů... Zpívala dětské popěvky a košilaté písničky...Zpívala liturgické žalmy a lamenty. A jednoho večera při západu slunce stála u okna věže a pěla chvalozpěv tak krásně, že i Nathanael ve své kobce zvedl oči k nebi, aby spatřil sbor andělů.

Austyn však podobnými přeludy netrpěl a podle něho se nejednalo o nebeský zpěv, ale o ďábelské mučení, protože každý tón propichoval jeho tělo jako Luciferovy vidle... Před Hollyiným hlasem však nebylo kam utéct... A i kdyby jel až na konec světa, stejně by se jej nezbavil.

 Nevěděl, jestli zpívá i ve spánku, ale Bůh ví, že v jeho snech zpívala a pěla jen pro něho, zatímco on ji hladil tak dlouho, až dosáhla vyvrcholení, kterým byl bezchybný rytmus a dokonalý soprán.

Nejvíce ho však nedráždily srdceryvné chvalozpěvy, ale jednoduché ukolébavky, které zpívala v noci, kdy už i její hlas zněl již unaveně a tehdy si musel neustále připomínat, že Sirény zpívaly jen proto, aby vlákaly Odyssea do pasti, jež mu měla přinést jistou smrt.

Jednoho večera, když už chtěl požádat Careyho, aby ho přivázal k jednomu ze sloupů na nádvoří, tak jako se Odysseus přivázal ke stěžni, zpěv najednou utichl...Z ničeho nic...A nepředcházel tomu ani žádný chrapot... Prostě utichl.

 A to ticho bylo mnohem horší, než kdokoliv očekával, protože ono pochmurné ticho zahalilo hrad jako černý mrak a když Austyn vstoupil do hlavního sálu, všichni jako na povel zmlkli a hleděli na něho svými dlouhými pohledy.

 Už si na jejich chování zvykl a zvykl si na Careyho kradmé pohledy, Winifredino nervózní zírání a Emrysovu nevyslovenou otázku ,,Co ten netvor udělá příště?." A pryč byly dny, kdy se na něho všichni dívali s pýchou a obdivem, protože nyní tu vládl strach.

 A nejhorší ze všeho byly opuchlé oči a zarudlý nos Hollyiny chůvy a Austyna by ani nepřekvapilo, kdyby už dávno utekla, ale zřejmě se bála nechat svou paní napospas netvorovi.

Dokonce i otec, který od svého proslovu na balkoně nepromluvil jediné slovo, na něho koukal vystrašenýma očima malého dítěte a bez Hollyina zpěvu se Austyn pod jejich pohledy cítil jako nahý a najednou už to nemohl déle snášet.

,,Co je s vámi?," vykřikl a zlostně se na ně podíval.

 ,,Copak už se nikdy nebudete smát? Nebo mluvit hlasitě?," zeptal se a odpovědí mu byl jen srdceryvný vzlyk, protože Elspeth zabořila obličej do zástěry a rozplakala se.

A dříve než stačila sklonit hlavu, Austyn v jejích očích zahlédl svůj obraz... obraz vysokého krutého muže, spíše strašidla, než člověka. Protože v ohlušujícím tichu zněl Hollyin hlas ještě jasněji a svůdněji...

 Lákala ho křišťálově jasným tichem a on poslušně stoupal po schodech ke dveřím její komnaty, rozhodnut setkat se s čarodějnicí, která ho proměnila v bezcitné zvíře.