Ukrytá ( Probíhá korekce příběhu)

3.Překvapení ve tmě

„Kdo je tam?" zeptal se. Odpovědí mu bylo slabé zapištění a šustění v křoví.

Prodíral se mezi tenkými větvemi jeřabin a najednou se ocitl na mýtince zalité měsíčním světlem, zastíněné jediným jilmem.... a opuštěná houpačka se pohupovala sem a tam, jako by byla poháněná větrem.

Na Austynově tváři se objevil vítězný úsměv. Vysoká zeď obklopující zahradu zachycovala všechny poryvy větru. Nikde se nehnul ani lísteček. Sáhl na dřevěné sedátko houpačky a na dlani cítil slabé teplo.

Narovnal se a byl rád, že jeho kořistí není ani víla, ani duch, ale obyčejná bytost z masa a kostí.V okamžiku uslyšel zběsilé šustění následované tichým kýchnutím, vytasil meč a vydal se k rozkvetlému keři. Květy se ještě třásly, ale ten, kdo se v nich skrýval, byl už pryč a úsměv mu zmizel z tváře.

„Jeho kořist byla rychlejší než on." řekl si pro sebe, protože jako lovec dával přednost zápasům s rozzuřeným divočákem před stopováním laně.

Zapraskání větvičky ho upozornilo na pohyb na okraji mýtiny. Austyn se tím směrem vydal, jistý si svým vítězstvím a skřípot houpačky za jeho zády ho varoval pozdě, protože otočil se a spatřil, jak se na něho řítí okřídlená příšera.

Chodidly narazila do jeho hrudi a srazila ho k zemi.

Nic by se mu nestalo, kdyby dopadl na trávník, jenže on hlavou narazil na okraj mramorové lavičky a zatmělo se mu před očima. Ještě než pozbyl vědomí, byl by přísahal, že zaslechl posměšný ženský smích.

Holly seskočila z houpačky a zadívala se na obra, kterého právě srazila k zemi a srdce jí bušilo až v krku.

Ležel před ní v měsíčním světle a připomínal spíše nějaké chlupaté zvíře než člověka, protože strašidelný plnovous mu zakrýval obličej a tmavé vlasy měl rozcuchané a ona pochybovala, že by se jí ho podařilo uchopit oběma rukama kolem krku, i když v tuto chvíli by to ráda zkusila.

Váhala, jestli má vítězně položit nohu na jeho hruď a zavolat otcovu stráž, nebo raději předstírat, že nikdy neopustila bezpečí své komnaty.

Toužebně se zadívala ke schodišti.

Neznámý rytíř se nehýbal. Mocné paže měl pokorně rozhozené a oči zavřené. Vypadal zranitelný jako spící miminko. „Nebo spíše jako spící medvěd" opravila se a rozbušilo se jí srdce.

„Co když jsem ho zabila?" zeptala se tiše.

„Ten darebák si nic jiného ani nezasloužil." pomyslela si a přitom se na něj podívala.

„Odvážil se vniknout do mojí svatyně a vystrašit mě k smrti." dodala si a snažila se uklidnit, ale zjistila, že ho nemůže opustit, aniž by se ujistila, že mu nezpůsobila smrtelné zranění.

Svezla se proto na kolena vedle mužova nehybného těla a přinutila se položit svou roztřesenou ruku na jeho hruď a všimla si, že jeden dokonalý nehet má zatržený až do masa.