41. Konec starého prokletí díky velké lásce

314 22 0
                                    


,,Holly!" Austyn vykřikl Hollyino jméno a jako poháněn nadlidskou silou vytrhl pouta ze zdi a Eugene se nezmohl na nic jiného než na překvapeny výkřik, protože pak se mu kolem krku omotal volný konec řetězu a Austyn pak po malé chvíli uložil baronovo bezvládné tělo na zem a hnal se k oknu.

,,Za to že jsi mi zabil to nejdražší!" řekl ještě, když se podíval na bezvládné ležící tělo a opřel se o parapet a několikrát se zhluboka nadechl, protože své oči měl pevně zavřené a sbíral odvahu k tomu, aby se mohl podívat na dlažbu pod ním.

,,Austyne?" ozval se po chvíli váhavý šepot a Austyn jen překvapeně vytřeštil oči, protože i bleděmodrá obloha se snad i vysmívala jeho smutku. 

,,Pane Bože na nebesích", pomyslel si divoce.

,,Copak mu nebude dopřán ani okamžik klidu, aby mohl truchlit pro svoji milovanou ženu?.. Copak ho už i její duch musí okamžitě začít pronásledovat?," řekl si Austyn pro sebe a snažil se udržet v klidu, i když jeho emoce byly v tu chvíli volné jakoby snad ani nebyly na uzdě.

,,Austyne!" ozvalo se po chvíli znova a další prosba už zněla rozzlobeněji.

 Austyn se podíval po chvíli dolů a hned na to spatřil Holly zamotanou do břečťanu jen kousek pod oknem.

,,Holly!" vykřikl a uviděl jak jeden úponek pod stiskem její ruky povolil.

,,Rychle Austyne pospěš si!" křikla Holly a přitom se snažila pevně držet.

 ,,Nebo se už dlouho neudržím," zavolala a přitom se Austynovy pevně podívala do očí a Austyn v těch očích viděl neskutečný strach a nevěřícně se roztřásl po celém těle, protože se bál že jí ztratí a natáhl k ní svou silnou paži a Holly se ho hned na to chytila a její zoufalý stisk jeho ruky ho ujistil v tom, že nemá co dočinění s duchem, ale se svou milovanou ženou... A tak radostně vykřikl a přitáhl si ji k sobě.

 Váleli se pak po podlaze ve vzájemném objetí a smáli se a plakali...Potom Holly přitiskla své rty k jeho krku. 

,,Už jsem si myslela, že mě tam necháš viset celý den... A nebyla jsem si vůbec jistá, jestli mě ta zeleň udrží...protože ještě chvíli a rozplácla bych se na dlažbě jako Winifredin pudink," řekla Holly a přitom se na Austyna usmála.

,,Že ty mě musíš pořád sekýrovat," zamumlal Austyn po chvíli a nežne ji políbil na čelo, pak na uši a nakonec na špičku jejího drzého nosíku.

 ,,Věděla jsem, že když tě dostatečně povzbudím, vyburcuji tě k nadlidskému výkonu," zašeptala a opřela si dlaně o jeho hruď a zamilovaně se na něho usmála.

 ,,Prostě jsem ti nepřestala věřit," dodala a Austyn zvážněl.

 ,,Já tobě take ne, má paní," řekl a pohladil ji po vlasech a zahleděl se jí do obličeje... do toho obličeje, který si tolik zamiloval a to nejen kvůli jeho kráse a jejich rty se po malé chvíli spojily.

 Když se od sebe odtrhli a pohlédli na sebe, tak komnatu najednou zaplavila zlatá záře a Austyn by ji považoval za sluneční svit, kdyby mu v uších nezněla ozvěna ženského smíchu. A tak si k sobě přitiskl Holly ještě víc a oba pak společně překvapeně zírali na průsvitnou postavu, která se před nimi objevila.

 Hedvábné vlasy jí poletovaly kolem překrásné tváře a Holly si vedle té krasavice připadala jako strašidlo a bezděčně si Austyna přitáhla blíže k sobě, aby jí neutekl.

 A Austyn by ten hlas poznal kdykoliv ...sametový... melodický... lehce posměšný. 

,,O nic jiného jsem tě nežádala, Austyne z Gavenmoru... Jen o to abys uvěřil ve stálost ženského srdce," řekl onen přízrak a pak se lehce zakymácel. Ale než mohl zcela zmizet, tak Austyn si uvědomil, že zírá do laskavých očí své matky a srdce se mu naplnilo vděčností za ten nečekaný velkorysý dar.

Ukrytá  ( Probíhá korekce příběhu)Kde žijí příběhy. Začni objevovat