,,Příběh o tom že krása se nemusí skrývat vždy jen na povrchu, protože někdy může být krása která jde vidět velkým prokletím."
Holly považovala svou krásu za prokletí osudu. Zástupy nápadníků odmítala tak dlouho, až se její zoufalý otec odhodlal k n...
V rozbitém zrcadle se odrážela dokonalá oválná tvář. Klenuté tmavé obočí a výrazné lícní kosti, které nejevily žádné známky únavy. A pouze jen fialkové oči prozrazovaly, že majitelka zrcadla právě prošla těžkým obdobím svého života a Holly si nanesla na rty růžovou rtěnku, olízla si je a pomyslela si, že růž chutná mnohem lépe než popel.
Narovnala si rubín na krku a do vlasů si vetkla zlatou čelenku.
,,Jen ať si ji manžel odváží obvinit z krádeže!" řekla si Holly pro sebe a žena, které tyto šperky kdysi patřily, byla mnohem bližší Holly než Austynovi.
A pokud by přece jenom protestoval, tak jednoduše mu řekne, ať to bere jako platbu za poskytnuté služby a potlačila pak i nutkání naposledy se podívat na zválenou postel. A pod každé oko si nakreslila černou tužkou silnou linku, aby zvýraznila jejich horečnatý lesk.
,,Už nesmíš plakat", poručila si přísně.
,,Jinak ti poteče barva po tváři jako nějaké maskaře" řekla si pro sebe.
,,A vlastně je dobře, že ji Austyn posílá pryč", pomyslela si a malíčkem si upravila barvu pod očima.
,,Další týden v jeho společnosti by zcela určitě vryl nesmazatelné vrásky do její pleti a žádná žena by nevydržela tak prudké střídání radosti a smutku, aniž by to na ní nezanechalo trvalé následky. A ona přece nechce skončit vrásčitá jako Elspeth, když se tolik let vyhýbala slunci a mazala si obličej ovčím tukem," znělo jí v hlavě a za jejími zády se ozval krákoravý hlas chůvy.
,,Má paní, pan Carey už připravil koně," řekla Elspeth a Holly odložila zrcadlo a přehodila si přes ramena hermelínový plášť.
Elspeth zalapala po dechu.
...Byla svědkem Hollyina narození a viděla, jak se ten bílo růžový zázrak bez problémů vykulil z matčina těla... Hlavičku měla tehdy dokonale oválnou a tmavé řasy jemné jako peříčka...Také držela Holly za ručičku v den jejích třetích narozenin, kdy je navštívil arabský princ a žádal o její ruku....
Dvanáctiletý mladík se vzteky rozplakal, když ho její tatínek odmítl, ale Holly jen pohodila hedvábnými kudrnami a odcupitala do zahrady sbírat žížaly.
Elspeth už viděla Hollyinu krásu v mnoha různých podobách, ale tentokrát její půvab překonal všechna očekávání.
Zároveň však vypadala velice chladně...Jako by byla vytesána z kusu ledu... A Elspeth se o ni začala bát...Protože led je sice tvrdý, ale křehký...a teplo jej roztopí a tlak roztříští.
,,Byla bys tak hodná a přidržela mi vlečku, Elspeth?" zeptala se Holly a nasadila si hermelínem lemované rukavičky.
,,Nerada bych se v této díře ušpinila," dodala a tak Elspeth poslušné zaujala své místo a Holly hrdě vztyčila hlavu, protože odmítala odjet z Gavenmoru s vlečkou mezi nohama...A srdce měla sice zlomené, ale rozhodla se opustit hrad důstojně.
,,Nechť její krása udeří do tváře Austyna a všechny jeho nevěrné příbuzné, mrtvé i živé!" pomyslela si a velký sál i nádvoří byly zaplněny davem čumilů a všichni zalapali po dechu, když se Holly objevila.
A někteří, jako třeba Winifred, otevřeně plakali.. Jiným se viditelně ulevilo.
,,Teď už snad bude jejich milovaný pán v bezpečí", pomyslela si hořce Holly a stále držela hlavu hrdě vztyčenou, protože byla zvyklá na upřené pohledy těch, kteří se nemohli pyšnit takovou krásou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Carey stál u neklidných koní ...a strakatý valach, malý hnědák a šedivý jezdecky kůň dokonale odpovídali Hollyině výšce.
Carey vypadal zachmuřeně a neustále vrhal vyčítavé pohledy směrem ke kopci a koutkem oka zahlédla Holly Austyna... černě oděný stín stojící u matčina hrobu... A jeho přítomnost právě na takovém místě měla být tichým potvrzením správností jeho rozhodnutí.
Holly mu věnovala jeden opovržlivý pohled a dovolila Careymu, aby jí pomohl do sedla.
Carey vypadal, jako by jí chtěl něco říct, ale Holly se tvářila tak nepřístupně, že se ji neodvážil oslovit a Elspeth už mezitím vylezla na hnědáka a Holly se chopila opratí a důstojné pronesla ,,Můžeme jet!" a tak jeli.
Prodrali se davem místních lidí, minuli zborcený strážní domek i nedostavěnou zeď a úřiblížili se až k místu, odkud hrad Gavenmore vypadal jako pohádkový palác v oblacích.
Holly však už na pohádkové paláce a princezny, které v nich bydlí, nevěřila a zvedla ruku, jako by si chtěla odhrnout neposlušný pramen vlasů z čela a na rukavici se jí objevila černá šmouha.
