Ukrytá ( Probíhá korekce příběhu)

17. Čnící zeď

Austyn se řítil na koni a v uších mu zněla mužova výtka. Krutá a nelítostná slova, jejichž význam nezachytil, ale taky ženina prosebná odpověď, plná vášnivého přesvědčení a pak ještě nezaměnitelné plesknutí ruky.

Spěchal do kaple, připraven bránit svou ženu a jediné, co uviděl, byla Holly, jeho Holly, hladicí po tváři jiného muže a jeho Holly žadonící o odpuštění... Byl to sice kněz, ale především muž a taky mladík, který by mohl být i půvabný, nebýt jeho směšné vyholené tonzury a beztvarého taláru.

Před očima se mu zatmělo. Skočil na koně a řítil se pryč z hradu.

Jel tak dlouho, dokud mu němý výkřik zloby nadýmal plíce a jel tak dlouho, dokud ho nepřešla chuť někomu ublížit a dokud trvalo pokušení rozbíjet a ničit zeď zdravého rozumu, kterou ve svém těle za dvacet let vystavěl.

 Ta zeď byla silná a vysoká a on si ani neuvědomil, že se za ní uvěznil.

Jel tak dlouho, až nemohl dělat nic jiného, než se sesunout ze schváceného zvířete a kleknout si na břeh řeky. Vítr mu cuchal vlasy a broukal do ucha smutnou melodii.

 Ze západu se blížily šedivé mraky a přinášely s sebou kousek moře, jehož zásluhou vznikly a Austyn si pamatoval, jak přímo na tomto srázu ležel jako malý chlapec. Hlavu měl položenou v matčině klíně a ona mu četla jednu z jeho oblíbených epických básní... Báseň o boji...Báseň o udatnosti.... Báseň o cti.

Odhrnula mu vlasy z čela a láskyplně se na něho usmála.

 ,,Jednoho dne se i z tebe stane takový muž, synu... Rytíř... Hrdina.. a pýcha Gavenmorů," řekla a Austyn se předklonil, protože při té vzpomínce se mu udělalo špatně a bylo mu špatně z jedu, který rozežíral jeho duši.

 Domníval se, že ho Holly.. jeho veselá malá Holly.. zachrání. Ale bylo naprosto nemyslitelné, že by v něm mohla vzbudit jen náznak žárlivosti, která po mnoho generací ničila srdce Gavenmorů.

Přitiskl si dlaň k hrudi a pod košilí cítil obrys suvenýru, který tak hrubě získal od krásky v zahradě. ,,To byla žena, která by mohla vyprovokovat šílenství v srdci muže! To byla žena, pro kterou by obětoval svou duši!," pomyslel si, ale když zavřel oči, aby si vybavil její tvář, nádherné rysy se rozplynuly a před sebou viděl šibalský úsměv a dvě veselé fialkové oči. Záplava havraních vlasů zmizela a přeměnila se v oškubané chomáče, na dotek tak překvapivě hedvábné.

Austyn zasténal. 

,,Co má proboha dělat?," znělo mu na mysli.

,,Má se rozjet zpátky na hrad a vytáhnout toho zrádného mnicha za kápi a donutit ho, aby mu vysvětlil vzrušenou hádku s jeho ženou? Nebo má zatlačit Holly do kouta a přinutit ji, aby se přiznala ke svému činu?," zněla mu v hlavě jedna otázka za druhou, když se postavil a odhodlaně stiskl rty.

,,Přece neudělá radost té proradné čarodějnici Rhiannon. Holly svými nemotornými projevy přízně rozdrtila jen jediný kámen ze zdi, kterou si kolem sebe vystavěl. Ta díra se dá lehce opravit maltou lhostejnosti," říkalo mu něco a když Austyn nasedl na koně a vydal se zpátky k hradu, ucítil na obličeji studené dešťové kapky, připomínající matčiny slzy při křtu.

Bouře duněla nad černými horami jako obrovská předoucí kočka. Studený vítr vnikl oknem do místností a přinesl s sebou pár kapek deště. Již sedmý den bylo zataženo a Holly už věčný déšť a šero začínaly lézt na nervy.

 Procházela se po útulné komnatě a praskání ohně v krbu ještě podněcovalo její neklid. Carey seděl u okna a brousil si hroty šípů, zatímco Emrys, Winifred a Elspeth hráli v rohu kostky. U ohně leželi dva žlutí ohaři a pokaždé, když kolem nich Holly prošla, zvedli hlavu a smutně se na ni podívali.