,,Příběh o tom že krása se nemusí skrývat vždy jen na povrchu, protože někdy může být krása která jde vidět velkým prokletím."
Holly považovala svou krásu za prokletí osudu. Zástupy nápadníků odmítala tak dlouho, až se její zoufalý otec odhodlal k n...
Holly opatrně scházela po schodech a aniž by si to uvědomovala, tiskla se zády ke zdi.
Po špičkách pak procházela mezi hrstkou místních lidí, kteří se rozhodli přespat na lavicích pod přikrývkami ve velkém sále... Hlavní dveře byly pootevřeny a škvírou dovnitř pronikalo slabé světlo.
Prošla úzkým průlomem do prostoru mezi vnějšími a vnitřními hradbami a zastavila se a zadívala se na oblohu, jako by ji viděla poprvé v životě, protože zádumčivá klenba nedávala žádné naděje na sluneční paprsky.
A tohle byl snad jeden z těch letních dnů, které by se snadno mohly zaměnit za podzimní, protože od řeky vál studený větřík a sem tam se k zemi předčasně snesl nějaký ten lístek a smaragdově zelenou korunou dubu probleskovaly rubínové skvrnky. Které připomínaly lidem, aby si užívali léta, dokud je ještě tady, protože ledový zimní dech se už blíží... A Holly už pomalu zapomněla, jak obrovský je svět.
Před ní se rozprostíral ničím nerušený výhled na skalnaté vrcholky hor, široké mokřiny a neproniknutelné lesy...A mezi tím vším se jako stříbrná nit vinula řeka, mířící k mocnému moři.
Zatajila dech a dostala strach, že ji ta nespoutaná divočina pohltí...A zastesklo se jí po známých stěnách cely ve věži a po pohodlném hnízdečku mezi měkkými pokrývkami. A možná by se po špičkách vrátila zase zpátky do své díry jako vystrašená myška, kdyby si nevšimla muže stojícího na srázu nad řekou. Protože pohled na jejího manžela jí dodal najednou tolik kuráže, že by se vydala i do pekla.
Stál tam s jednou nohou na kameni a vlasy mu vlály ve větru.
Čím kratší byla vzdálenost mezi nimi, tím menší byl její strach a lehčí krok... Měla chuť rozběhnout se orosenou trávou a dovádět jako hříbě. Ale Austynova podivná nehybnost ji zarazila a zdálo se, že si její přítomnosti nevšiml. Protože strnule hleděl do dáli, jako by chtěl dohlédnout až ke vzdálenému moři.
Holly ho nechtěla polekat a tak jen natáhla paži a lehce ho pohladila po zádech.
Austyn sklopil zrak a spatřil před sebou usmívající se Holly...A nějakým zvláštním způsobem se jí podařilo přeměnit jeho beztvarou košili v královské roucho.
Stála tu s bosýma nohama, rozcuchanými vlasy, opuchlýma očima a našpulenými rty, které ještě nedávno rozdávaly a přijímaly polibky a ještě nikdy nevypadala krásněji, což činilo i jeho další plán snadnějším, ale zároveň i obtížnějším.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V okamžiku, kdy spatřila výraz v Austynově tváři, Holly věděla, že je zle, protože úsměv jí zmizel ze rtů a on ji objal a lehce políbil.
A na tom polibku bylo něco tak nevysvětlitelně smutného, že místo aby ji uklidnil, ještě její obavy prohloubil.
