,,Příběh o tom že krása se nemusí skrývat vždy jen na povrchu, protože někdy může být krása která jde vidět velkým prokletím."
Holly považovala svou krásu za prokletí osudu. Zástupy nápadníků odmítala tak dlouho, až se její zoufalý otec odhodlal k n...
Když se Rhysovy pokroucené ruce sevřely kolem jejího krku, tak Holly si smutně pomyslela, že s ní aspoň Austyn nebude mít už tolik práce, kdyby ji jeho otec vyhodil z okna, protože zítra v noci už z ní bude další gavenmorské strašidlo.
,,Jaká škoda, že na duchy nevěří," řekla si pro sebe, protože kdyby věřila tak, mohla by na hradě zůstat a vyvádět zlomyslné kousky v případě, že by se Austyn odvážil přivést domů nějakou obyčejnou a poslušnou nevěstu.
A falešně by pěla v jejich komnatě a házela té ošuntělé ženě na hlavu vlčí máky.
Holly by se té představě i zasmála, kdyby jí ještě v plicích zbýval nějaký vzduch, protože pomalu přestávala vnímat okolí.
,,Za chvíli už bude ve tmě," pomyslela si Holly a vítala přicházející stín s radostí. Protože Austyn se vždy zjevoval za tmy a za tmy jí svými dotyky vyznával lásku, i když to nikdy neudělal ústy a z oka jí skanula jediná slza... Toužebná slza... Slza lítosti. Ale stále se ještě nevzdávala, protože Austyn ji přece nenechá ve tmě samotnou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Kristepane, Bože na nebesích, všechno se to děje jako kdysi," znělo Austynovi v hlavě a podlomila se mu kolena a na okamžik se mu zastavilo i jeho srdce.
Udržel se na nohou jen díky Careyho stisku a oba si vyměnili vyděšený pohled a Austyn už na nic nečekal a vytrhl se svému příteli a zamířil k hradu...
Slyšel sice ještě Careyho za svými zády, když probíhal kolem vystrašených bílých tváří ve velkém sále a prodíral se davem mužů, kteří už začali stoupat po schodech, ale ani to ho nezastavilo a odhodlaně pokračoval, aby nedošlo k nejhoršímu.
,,Prosím, Bože", modlil se.
,,Nedovol, abych doběhl pozdě... Tentokrát ne," prosil se smutkem v hlase a méně než tucet kroků mu stačilo na to, aby se dostal na mezipatro pod severní věží, ale i přesto měl dojem, jako by se prodíral neproniknutelným tichem.. zlověstným jako smrt.
A bleskurychle vystoupal po úzkém točitém schodišti, lhostejný k bolesti, která explodovala v jeho mozku. A když vrazil ramenem do dveří, tak se vpotácel do věže a přepadl ho takový pocit bezútěšnosti, že měl co dělat, aby mu nepodlehl.
Rozhlédl se po místnosti a všechno vnímal jen ve zlomcích... Roztříštěná loutna na podlaze... otec škrtící ženu.. a její štíhlé prsty bezvládně visící po stranách postele tak, jak kdysi bezvládně visel i matčin krk... když ji po schodech snášel dolu.
Po chvíli se její prsty pohnuly a Austyn se vrátil zpátky do přítomností a dvěma kroky přeběhl komnatu a chytil otce za tuniku a odhodil ho od postele.
Nadzvedl Holly...Protože měl strach, že najde její krásnou tvář zčernalou smrtí...
Ale když zalapala po dechu, tak ten zvuk mu připadal jako ta nejkrásnější melodie, jaká kdy vyšla z jejích úst.
