Ve jménu červené

5.

„Vstávej, vstávej!" Neudržela jsem se a skoro zakřičela, když se na displeji mobilu objevilo 4:00. Nemohla jsem pořádně dospat, jak jsem se těšila.

„Zbláznila ses?" zamumlal a přetočil se na druhý bok.

„Je čas vstávat lásko." řekla jsem, tentokrát o něco jemněji a přitulila se k němu.

„To je lepší." řekl rozespale a zívnul si. Vylezla jsem z postele a zamířila do koupelny. Na to, že jsem skoro vůbec nespala, to nebylo tak zlé. Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej. Vzhledem k tomu, že nás čekal docela dlouhý let, nemělo cenu se nějak extra upravovat, takže jsem si jen dala hydratační krém a vlasy zapletla do copu, aby se mi všude nepletly.

O necelou hodinu později jsme už nasedli do taxíku, který nás měl dovézt do Florencie, odkud jsme odlétali. Naposledy jsem si v hlavě přeříkala ty nejdůležitější věci a kde je mám, abych se ujistila, že jsem nic nezapomněla. „V klidu. Určitě máme všechno." Objal mě Marco kolem ramen, když viděl, jak jsem zamyšlená. Už mě znal opravdu dobře.

Cesta trvala necelou hodinku, a dokonce se nám podařilo vyhnout ranní zácpě, takže všechno šlo podle plánu. Vystoupili jsme ven z auta a mě otřásla zima. Možná jsem trochu podcenila oblečení, když jsem si vzala jen mikinu. Přeci jen, byl teprve konec února. Ale chystali jsme se do tepla a v příručním zavazadle jsem si vezla deku jako při každé mé delší cestě.

„Můžeme?" Marco mě chytl za ruku a spolu s našimi kufry jsme se vydali do letištní haly.

„Nemůžu tomu uvěřit. Nikdy jsem neletěla soukromým letadlem." zašeptala jsem Marcovi.

„Já taky ne, ale musíme si zvyknout." zasmál se. Sedačky byly oproti běžnému letadlu o dost pohodlnější a všude bylo tolik místa. Posadili jsme se vedle sebe a Marco mi přenechal místo u okýnka. Koukat se z něj při letu byla jedna z mých nejoblíbenějších činností. Čekal nás šest hodin dlouhý let, takže jsem se usadila pohodlně a vytáhla svoji deku. Zřejmě jsme byli všichni, protože letadlo začínalo vzlétat. Sotva jsme byli ve vzduchu, už se začínala projevovat moje únava kvůli téměř probdělé noci. Marco vedle mě už spokojeně oddychoval, takže jsem si vzala sluchátka a šla spát taky.

Otevřela jsem oči a rozespale zkontrolovala čas na mobilu. Bylo to teprve dvě hodiny, co jsme vzlétli, takže jsme nebyli ani v polovině. Marco pořád tvrdě spal. Ačkoliv jsme měli dost místa na nohy, už mě začínaly bolet. Rozhodla jsem se tedy, že se dojdu projít a aspoň zjistím, kde je záchod. Strčila jsem si mobil do kapsy, překročila Marcovi nohy a vyšla do uličky. Na palubě byl klid, zřejmě většina z těch lidí spala. To mi hrálo do karet, abych se mohla nenápadně porozhlédnout bez pozornosti co nejméně lidí. Vydala jsem se do přední části, kde se opravdu nacházela toaleta. Jen vypadala úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Dokonce vypadala snad lépe než koupelna v mém prvním bytě, který jsem si pronajala, když jsem se odstěhovala do Itálie. Podívala jsem se do zrcadla a trochu si upravila vlasy.

Vyšla jsem ven a chtěla zamířit ke svému sedadlu, když v tom se za rohem někdo objevil. Leknutím jsem skoro vykřikla, ale naštěstí jsem se udržela. Nechtěla jsem si udělat trapas hned první den. Ukázalo se, že to není nikdo jiný než Charles Leclerc.