Ve jménu červené

43.

Vyšla jsem z pokoje. Chtěla jsem najít Charlese a omluvit se mu. K mému štěstí z druhé strany chodby akorát přicházel.

„Zrovna jsem tě šla hledat!" zavolala jsem na něj.

„Ahoj Soph." Pozdravil mě.

„Ahoj." Pozdravila jsem tiše. Vůbec jsem neměla promyšlené, co mu řeknu.

„Dlužím ti omluvu." Řekl najednou.

„Cože?" Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Zachoval jsem se jako blbec. Bylo toho na mě moc a měl jsem pocit, že tě ztrácím. Vím, že mě to neomlouvá..." začal vysvětlovat. „Já se taky omlouvám." Řekla jsem rychle.

„Takže všechno dobrý?" Chytl mě za ruku a podíval se na mě. Přikývla jsem.

„Měli bychom přestat vymýšlet blbosti. Pauzy nám moc nefungujou." Zasmál se.

„Máš pravdu." Taky jsem se tiše zasmála.

„Takže to můžu všem říct?" Zeptal se vážně.

„Vážně?" Podívala jsem se na něj zmateně.

Místo odpovědi se ke mně jen naklonil a políbil mě. Chtěla jsem ho pevně obejmout, ale najednou tam nebyl. Vzbudila jsem se celá rozlámaná a zmatená. Takže to byl jen sen. Tak moc jsem si přála, aby to byla pravda. Už zase jsem měla v očích slzy.

Vstala jsem z postele. Bolela mě hlava a cítila jsem se příšerně. Ani jsem si nepamatovala, kdy se mi podařilo usnout, ale moc jsem toho nenaspala. Kanada byla asi prokletá. Už od doby, co jsme přiletěli to byl jeden problém za druhým. Na vteřinu mě napadlo, že bych se mohla vrátit domů a pracovat na dálku. S tím, jak mě fotografové zásobovali obsahem by to nebyl problém. Nechtěla jsem ale jen tak utéct. Přála jsem si, aby mi prodloužili smlouvu a to, že bych v půlce víkendu odjela, by k tomu určitě nepomohlo. Dala jsem si rychlou sprchu, abych se probudila. S umytými a čerstvě vyfénovanými vlasy a zakrytými kruhy pod očima make-upem jsem se cítila o něco lépe. Oblékla jsem si svoje týmové tričko a černou skládanou sukni. Ještě jsem si vzala týmovou mikinu, kšiltovku a kolem krku si dala visačku. Vážně jsem se bála, co se stane, až se potkám s Charlesem, ale musela jsem se chovat profesionálně. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo.

Náhle jsem ale zaslechla Charlesův hlas, jak se ke mně blíží. Že bych pořád spala a zasekla se v tomhle snu? Byla jsem vážně zmatená. Štípla jsem se do ruky, abych zjistila, jestli to je opět sen nebo ne. „Au." Sykla jsem bolestí. Takže to byla pravda. Začala jsem panikařit.

Zvažovala, jak moc trapné bude se vrátit do pokoje. Než jsem se ale stihla najít kartu od pokoje, Charles už byl u mě.

„Ahoj Sophie" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se na něj a k mému překvapení zjistila, že to není Charles, ale Arthur. Zapomněla jsem, jak podobné hlasy mají.

„Ahoj Arture!" usmála jsem se a objala se s ním.

„Ráda tě vidím." Dodala jsem.

„Kde máš Charlese?" Zeptal se zmateně.

„Nemluvíme spolu." Řekla jsem. Rozhodla jsem se být upřímná. Stejně by to dřív nebo později zjistil.

„Cože?" Vytřeštil na mě oči.

„Měli jsme včera menší neshodu a od té doby spolu nemluvíme." Vysvětlovala jsem. Arthur vypadal zaskočeně.

„Už máš odvoz? Nechceš jet se mnou?" Zeptal se starostlivě.

„Moc ráda." Přikývla jsem.

„To s bráchou mě mrzí. Věřím, že si to vyjasníte. Nechci ho omlouvat, ale je teď tak ve stresu, že nejspíš řekl něco, co nechtěl." Řekl Arthur a objal mě kolem ramen, když jsme seděli v taxi.

„Já vím, jen nevím, co teď dělat." Povzdechla jsem si.

„Dej tomu čas." Usmál se a pohladil mě po rameni.

„A jak se máš ty?" pokusila jsem se o úsměv.

„Už mi chybí závodění, ale jinak fajn." Usmál se.

Vystoupili jsme z taxi a zamířili do Paddocku. Jakmile jsme byli ale mimo auto, hned nás obklopili fanoušci a tisk.

„Přijel jste podpořit svou přítelkyni?" zeptal se jeden z novinářů.

„Ne, přijel jsem podpořit svou blízkou kamarádku a svého bratra." Řekl Arthur klidným tónem. Obdivovala jsem ho, jak dokázal zachovat chladnou hlavu. Já v tom chaosu ztrácela pomalu nervy.

„Slečno Johnson, co říkáte na výkon Ferrari tento víkend? Zdá se, že Charles Leclerc není ve své kůži" novinář se zřejmě nechtěl nechat odbýt jen tak. Překvapilo mě, že zná moje jméno. Nebyla jsem nijak důležitý a viditelný člen týmu. Ale vzhledem k tomu, že jsem sama byla novinářka, věděla jsem, jak tento svět funguje.

„Neřekla bych, že jsem ta pravá, která by se k tomu měla vyjadřovat. Můžu říct pouze, že všichni členové týmu odvádí svou práci, jak nejlépe umí." Slušně jsem se usmála a pokračovala s Arthurem do garáže Ferrari.

„Dobře sis s tím poradila." Pochválil mě.

„Nejsem zvyklá na tolik pozornosti." Zasmála jsem se a cítila jsem, jak červenám. Když jsme byli skoro na místě, zastavila jsem se a zaváhala.

„Co se děje?" zeptal se.

„Nevím, jestli tam teď chodit. Vím, že je to moje práce, ale nevím, jestli to je dobrý nápad, ještě když je před kvalifikací. Nechci, aby to bylo divný."

„To bude v pohodě." Snažil se mě Arthur povzbudit.

Vešli jsme tedy a pozdravili se s týmem. Carlos a Charles stáli v rohu a o něčem se bavili. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila a následovala Arthura až za nimi.

„Takže jsi dorazil!" usmál se Charles a objal bratra.

Já se zatím přivítala z Carlosem.

„Připravený na kvalifikaci?" zeptala jsem se.

„Jako bych se pro to narodil." Zasmál se a projel si rukou svoje extra objemné vlasy. Vždycky jsem mu je tak trochu záviděla. Na to, že je měl věčně pod kuklou a helmou byly tak zdravé. Když se Arthur šel pozdravit i s Carlosem, zůstali jsme stát s Charlesem naproti sobě.

„Ahoj." Řekla jsem tiše a nepatrně se usmála.

„Ahoj Soph." Taky zašeptal a usmál se.

Stáli jsme tam v tichosti naproti sobě a bylo to hrozně divný. Sbírala jsem odvahu k tomu cokoliv říct, ale než jsem se odhodlala, objevila se najednou za mými zády Anne.

„Sophie, zlato, můžeš na moment?" chytla mě za paži a už mě vedla pryč, než jsem vůbec stihla něco říct.

„Co se děje Anne?" zeptala jsem se zmateně. Začínala jsem se bát, že jsem tomu reportérovi řekla něco špatně, nebo že se provalil náš krátký románek s Charlesem.

„Jeden z našich fotografů najednou onemocněl, takže potřebujeme, abys udělala víc zákulisních záběrů celého týmu, aby to nevypadalo tak blbě, chápeš, co myslím, že?" vysvětlovala rychle. Při jejích slovech mi spadl kámen ze srdce.

„Jasně, určitě." Přikývla jsem.

„Hodná, díky." Poplácala mě po rameni a už zase běžela pryč.