Ve jménu červené

6.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. My se ještě asi neznáme. Charles." Řekl, usmál se a natáhl ke mně ruku, aniž bych stihla cokoliv říct. Byla jsem pořád v šoku, ale nakonec jsem ze sebe přeci jen dostala: „Neznáme. Sophie." Stiskla jsem nabízenou ruku a cítila jsem, že začínám rudnout. Dva roky zpátky jsem stála v davu u barikád a snažila se ho aspoň zahlédnout a teď je tu, přímo přede mnou. Asi mi to celé začínalo doopravdy docházet.

„Můžu?" řekl a ukázal na dveře toalety.

„Jo, jasně. Promiň." vytrhla jsem se z myšlenek a ustoupila, aby mohl projít. Rychle jsem se vrátila na svoje místo a snažila se tenhle zážitek vytěsnit, protože mi bylo jen při pomyšlení na to trapně. Takhle jsem si to nepředstavovala. Ani jsem nevěděla, že letí stejným letadlem.

„Kde jsi byla?" zamumlal Marco se zavřenýma očima. Myslela jsem, že pořád spí.

„Na záchodě. A potkala jsem Leclerca." Zašeptala jsem.

„Cože?" Najednou měl oči dokořán a vypadal překvapeně.

„Nevěděl jsem, že letí taky." zašeptal.

„To já taky ne." Zakroutila jsem hlavou.

„Ale očividně ano." Dodala jsem.

„A co? Bavili jste se nebo něco?" Vyzvídal.

„Jen jsme se pozdravili. Nic víc." Zalhala jsem trochu.

„Aha." řekl Marco znuděně a zase zavřel oči. Znovu jsem se zabalila do deky a do uší si dala sluchátka, pustila si písničky a hodila mobil do tašky.

Koukala jsem jen tak z okna, ale po chvilce jsem z tašky vylovila mobil a začala projíždět fotky v galerii. Dojela jsem skoro až na konec, když jsem konečně našla, co jsem hledala. Byla to fotka Charlese Leclerca, když procházel kolem barikády v Monze. Pamatovala jsem si to opravdu živě. Byla to první Grand Prix, na které jsem byla. Jela jsem tam během léta, které jsem trávila u rodinných známých v Itálii. Na formulích jsem vyrostla, ale vždycky jsem je sledovala jen s tátou v televizi. Pak jsem na vysoké v Itálii potkala Marca. Naše seznámení vlastně proběhlo z části také díky F1. Hledala jsem na koleji někoho, kdo mi pomůže zprovoznit wifi, abych mohla koukat na přenos a zaklepala jsem zrovna na jeho dveře. Shodou okolností se zrovna díval taky, takže mě přizval, abych se koukala s ním. A od té doby jsme viděli téměř každý závod společně. Byl to vlastně celkem klišé příběh, když jsem se nad tím tak zamyslela. Nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec dopadne takhle a budeme tam, kde teď jsme. Znovu jsem odložila mobil a neubránila se úsměvu. Takhle šťastná jsem se už dlouho necítila.

Konečně jsme přistáli v Bahrajnu, kde závodníky čekalo testování před začátkem sezóny. Když nás dovezli na hotel, odhodila jsem všechny věci a plácla sebou na postel. Pokoj byl příjemně klimatizovaný a postel oproti sedačce v letadle měkká jako obláček. Ne, že by sedačky v soukromém letadle nebyly pohodlné. Ale šest hodin je šest hodin. Marco si lehnul vedle mě a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Spokojená?" Zeptal se a políbil mě na tvář.

„Ani nevíš jak. Pořád to nechápu." Usmála jsem se a políbila ho. V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Leknutím jsem se odtáhla a už se zvedala, že půjdu otevřít.

„Budeme dělat, že tu nejsme." zašeptal Marco a začal mě opět líbat. „Ne, co když je to důležité." Odtáhla jsem se a zamířila ke dveřím. Slyšela jsem za sebou ještě jeho otrávené povzdechnutí. Otevřela jsem dveře a spatřila za nimi nějakou ženu.

„Omlouvám se, že ruším, ale přinesla jsem vám pozvánku s detaily dnešní společné večeře a program na týden. Vaše účast je očekávána." Vtiskla mi do ruky brožuru a obálku a odešla.

„Kdo to byl?" zavolal na mě Marco z postele.

„Nevím, ale večer jdeme na společnou večeři."