Ve jménu červené

14.

„Kdyby cokoliv, tak zavolej." Charles se na mě díval a v obličeji měl ustaraný výraz.

„Děkuju moc za všechno." Usmála jsem se na něj a vystoupila z auta.

Vešla jsem do bytu a beze slova zamířila do koupelny. Vypadala jsem opravdu příšerně. Vlasy jsem měla rozcuchané a místy slepené od krve, na čele jsem měla velkou náplast a pod okem se mi rýsoval monokl. Umyla jsem si ruce a opláchla trochu obličej.

„Můžeš mi říct, proč jsi tak vyváděla? Jak teď vypadám?" Spustil Marco, který se najednou objevil ve dveřích koupelny.

„Co jsem udělala? Však mám kvůli tobě teď zašité čelo." Ukázala jsem si na náplast.

„Kvůli mně? Nemůžu za to, že jsi spadla!" Vyjel na mě.

„Kdybys mě nechal být, nemuselo se to stát." Řekla jsem a po tváři mi začaly téct slzy.

„Kdyby ses nechovala jako hysterka, nemusel jsem tě držet. Víš co? Jdi do prdele." Řekl chladně a odešel z koupelny. Za chvíli se ozvalo bouchnutí vstupních dveří a pak už jen ticho. Svezla jsem se na zem a rozbrečela se. Takhle hrozně jsem se už dlouho necítila. Jak se to mohlo, tak pokazit? Náš vztah nebyl úplně dokonalý, ale to přeci není žádný.

Seděla jsem tam několik minut, než jsem se konečně zvedla a šla si dát sprchu. Když jsem z ní vylezla, cítila jsem se o něco lépe. Konečně jsem na sobě neměla ani kapku krve. Oblékla jsem si pyžamo a vlezla si do postele. Byla jsem po tom všem vážně unavená a druhý den nás čekala kvalifikace, takže jsem chtěla trochu nasbírat síly. Ještě, než jsem šla spát, přidala jsem ještě plánované příspěvky na sítě. Pak jsem si už jen nastavila budík a zabořila se do polštáře.

Vzbudila jsem se ještě před budíkem. Celou noc jsem se pořád budila a kontrolovala, jestli už Marco přišel, nebo mi aspoň nenapsal. Nic. Druhá polovina postele byla stále prázdná. Šla jsem se tedy podívat, jestli nespí třeba na pohovce, ale ani tam nebyl. Měla jsem o něj strach, na takhle dlouho ještě nikdy nezmizel. Vzala jsem si mobil a zkusila mu zavolat. Nebral to. Povzdechla jsem si a šla si vyčistit zuby. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. Monokl už se pěkně vybarvil. Umyla jsem se a zkusila to zakrýt korektorem a silnou vrstvou make-upu. Trochu to pomohlo, ale stále byl dost vidět. Lepší už to nebude. Pomyslela jsem si a šla se obléct. Než jsem vyšla z bytu, nasadila jsem si pro jistotu ještě sluneční brýle. Kšiltovka mi naštěstí zakrývala aspoň z části přelepenou ránu, takže bych nemusela vzbuzovat tolik pozornosti. Byla jsem připravená jít na vlak, ale na ulici stálo naše auto. Respektive moje auto, protože Marcovo mělo momentálně závadu na motoru a bylo v servisu. Znovu jsem mu zkusila zavolat, abych zjistila, jestli ho potřebuje, nebo si ho můžu vzít. Opět jsem se nedovolala, takže jsem se vrátila zpátky do bytu pro klíčky a vyrazila.

„Dobré ráno" pozdravila jsem všechny, když jsem dorazila do garáže Ferrari. Sundala jsem si sluneční brýle a rozhlédla se, jestli už tam třeba není Marco.

„No ty kráso, s kým ses porvala?" Ozval se najednou Carlos a přišel blíž ke mně, aby si prohlédl moje oko.

„Ticho! Nepotřebuju, aby to věděli všichni." Sykla jsem na něj. „Myslím, že by museli být úplně slepí, aby to neviděli." Řekl.

„Do háje." Zaklela jsem a nasadila si zpátky brýle.

„Nevím, jestli jsi tomu zrovna pomohla." Podíval se na mě soucitně Carlos.

„Ahoj!" Zamával mi Charles, který se k nám blížil.

„Jak ti je?" Zašeptal, když byl těsně u nás.