Ve jménu červené

44.

„Dneska mám za úkol udělat víc fotek, takže póza pánové." Zasmála jsem se a zamávala mobilem. Carlos si hned dal ruce v bok a nasadil vážný výraz. Všichni jsme propukli v hlasitý smích.

Nakonec se mi ale podařilo nafotit několik fotek.

„Můžeme si promluvit?" Otočil se najednou ke mně Charles.

„Jasně." Snažila jsem se znít klidně, ale srdce mi bušilo jako o závod. Hrozně jsem se bála s čím přijde, ale věděla jsem, že se tomu budu muset tak jako tak postavit.

„Víš já..." Řekl a vypadalo to, že se snaží najít ta správná slova.

„Charlesi, musíš se připravit, za chvíli startuje kvalifikace!" Přiběhla tam Anne a lomila rukama.

„Ať už jsi v autě, šup." Popoháněla ho.

„Dokončíme to potom?" Zeptal se.

Přikývla jsem a usmála se.

„Tak hodně štěstí!" Zavolala jsem za ním ještě.

Charles se otočil a usmál se na mě.

„Děkuju." Řekl tiše a pak už odešel.

Tak moc jsem ho chtěla obejmout. Teď jsem se ale musela soustředit na práci. Obě auta vyjely, ale já zůstala v garáži, abych udělala ještě nějaké fotky. Arthur naštěstí zůstal se mnou, takže jsem se necítila tak sama.

„No tak Soph, nebuď smutná." Objal mě najednou.

„Já jen nechtěla, aby se to tak pokazilo." Povzdechla jsem si.

„Bude to dobrý, uvidíš." Pohladil mě po zádech a usmál se.

„A teď tě musím pustit, jinak vyjde další článek o nás dvou." Zavtipkoval. Neubránila jsem se úsměvu.

První část kvalifikace byla za námi a oba řidiči se naštěstí bezpečně dostali do druhé části.

„Skvělá práce." Ukázala jsem zvednutý palec na Carlose. Moc dlouho v boxu nebyli a už začala druhá část. Nepochybovala jsem, že se dostanou do top desítky.

„Nervózní?" Zeptal se Arthur. Při těch slovech jsem s sebou trhla. Uvědomila jsem si, že mám asi moc nepřítomný výraz, ale opět jsem se ztratila v myšlenkách.

„Ne, to ne, jen..." Začala jsem, ale vlastně jsem nevěděla, jak větu dokončit. Už jsem zase myslela na Charlese. Přehrávala jsem si ten rozhovor a přemýšlela, co mi chtěl říct.

„Jde o bratra, že?" Tipl si. Přikývla jsem.

„Já vím, že jsem hrozná, jen to celé nechápu." Povzdechla jsem si.

„Já vím, že je to těžké, ale tu zkus mi věřit." Arthur mě chytl za ruce a podíval se mi do očí.

„Bude to dobré. Promluvit si musíte spolu, ale slibuju, že to dopadne dobře." Usmál se.

„Děkuju." Zašeptala jsem a objala ho.

„Co vy hrdličky?" Zasmál se jeden z mechaniků, který prošel zrovna kolem.

„Jsme přátelé! Kolikrát to mám opakovat..." Řekl Arthur a z jeho tónů hlasu bylo znát, že ho to už štve.

„Jasně, promiň. Ale slušelo by vám to." Poplácal ho po zádech.

„Sophie je kočka, být tebou tak do toho jdu." Řekl rádoby šeptem a mrkl přitom na mě. Musela jsem se smát. Věděla jsem, že si dělá srandu. Ale chápala jsem, že už to Arthura štve. Já jako obyčejný člověk jsem měla klid, ale on jako veřejná osobnost tu otázku zřejmě už párkrát dostal.

„Takže to dáme dohromady?" zasmál se, když mechanik odešel.

„Samozřejmě, Charles už mě stejně nechce." Zavtipkovala jsem, ale pak mi došlo, že je to nejspíš pravda.

„Sophie, co jsem ti říkal!" Řekl naoko přísně Arthur, když viděl, jak mi najednou zmizel úsměv z tváře.

Netrvalo to dlouho a Charles s Carlosem byli zpátky v boxech. Jak jsem předpokládala, dostali se oba do třetí části, takže teď už se rozhodovalo o pořadí prvních deseti pozic.

Šla jsem udělat pár fotek, abych měla co přidat na Instagram. Když jsem přišla k Charlesovi, zachytila jsem jeho pohled.

„Hodně štěstí." Popřála jsem mu a zmizela, než jsem stihla vidět jeho reakci. Chtěla jsem věřit Arthurovi, že všechno bude dobré, ale bylo to těžké.

Q3 odstartovala a já si šla sednout zpátky za Arthurem, abych přidala update na stories. Začínaly se objevovat první časy. Charles byl zatím na pátém a Carlos na sedmém místě. Věřila jsem, že ještě můžou poskočit, až zahřejou gumy.

Najednou se ale objevila žlutá vlajka.

„Co se stalo?" Zpozorněl Arthur. Netrpělivě jsme čekali na záběr, abychom zjistili, co se stalo. Doufala jsem, že jsou oba v pořádku.

„Checo." Řekl Arthur, když nám ukázali záběr na monopost s číslem 11, jak je rozbitý v bariéře. Žlutá vlajka se změnila na červenou. Do konce kvalifikace zbývaly necelé dvě minuty.

„Doufám, že to neukončí, vždyť si ještě nestihli zajet rychlý kola." Řekla jsem ustaraně.

„Moc bych tomu nedával, podívej, jak to tam vypadá." Řekl Arthur a ukázal na displej, kde už byl záběr na traťové maršály, jak odklízí kusy Pérezova monopostu. Checo byl naštěstí v pořádku.

„Mohlo by být hůř. Mohli v té bariéře být oni." Dodal.

„Máš pravdu, pořád to není tak zlé." Souhlasila jsem.

„Mrzí mě, jak to dopadlo, ale vedli jste si skvěle." Snažila jsem se je povzbudit, když už byli oba venku ze svých monopostů.

„Díky Soph." Řekl Carlos a objal mě a šel za ostatními z týmu.

„Páté místo není vůbec špatné." Otočila jsem se na Charlese.

„Mám před sebou těžké soupeře, ale budu se snažit." Usmál se.

"Víš, jak jsme se bavili předtím..." Začal. Přikývla jsem.

„Chtěl jsem říct, že mě mrzí, ten výstup kvůli Landovi. Vím, že jsem to posral." Řekl tiše.

„Neměla jsem jen tak odejít, promiň." Taky jsem zašeptala.

„Víš, neozval jsem se ti záměrně. Přemýšlel jsem." Pokračoval.

Bylo to tady. Tohle musel být konec. Nebyla jsem připravená a už zase jsem chtěla brečet. Mlčela jsem a nic jsem neřekla. Jako by mi došly slova.

„Chápu." Řekla jsem nakonec po chvíli.

„Dáš mi prosím ještě den? Promluvíme si zítra po závodě." Podíval se na mě.

„Určitě." Špitla jsem.

„Děkuju." Usmál se, pohladil mě po zádech a vydal se taky za týmem.

Co to sakra bylo? Proč to prodlužuje? Absolutně jsem ničemu nerozuměla. Potlačila jsem slzy, které už jsem zase měla v očích. Chtěla jsem co nejdřív zpátky na hotel. Najednou ke mně ale zase přišel Arthur. Snažila jsem se rychle dělat, že nic.

„Tak mě napadlo, nezajdeme někam?" Navrhl. Pak se ale zarazil.

„Soph, co se stalo?" Dal mi ruku kolem ramen a zamířil se mnou k východu.

„Vlastně ani nevím, promiň. Jsem vážně pitomá. Nebudu ti kazit večer." Řekla jsem a uzřela si slzu, kterou jsem už neudržela.

„Nenechám tě samotnou. Nemusíme nikam chodit. Co takhle pizza a film?" Usmál se na mě.