Ve jménu červené

12.

Návrat domů byl po těch vzrušujících a náročných dvou týdnech trochu nudný. Marco sice občas jezdil pracovně do Maranella, ale já pracovala z domu. Byla jsem často zásobována fotkami a videi, takže jsem se snažila vymýšlet originální obsah na sítě. Na druhou stranu jsme mohli volný čas s Marcem využít k uskutečnění dlouho plánovaných výletů, jako třeba víkendu v Benátkách, nebo návštěvy jeho rodiny na jihu Itálie. Docela rychle jsme si zvykli na tenhle styl života. Já si to doslova zamilovala. Cestovat na všechna ta zajímavá místa, poznávat nové kultury, užívat si závody, a ještě za to dostávat zaplaceno. Taky se mi díky tomu konečně splnily moje dávné přání, a to navštívit Austrálii a Ameriku. Bylo to neskutečné.

„Nechápu, že už máme za sebou dva měsíce." dívala jsem se překvapeně do diáře a listovala, které závody už máme za sebou. „Utíká to rychle, že?" souhlasil Marco, který ležel na pohovce a hrál hry. Tenhle týden nás čekal závod v Imole, což bylo zhruba 40 km od nás, takže jsme nikam necestovali a zůstali doma s tím, že budeme dojíždět. I když mě cestování moc bavilo, byla jsem ráda za klidnější závod, zvlášť po těch dalekých cestách.

„Máš tam zítra být?" zeptala jsem se a uklidila diář zpátky do kabelky.

„Ne, zítra mě prý nepotřebujou. Ale mám jet za Paolem, takže budu potřebovat auto." odpověděl.

„Tak já pojedu vlakem, to budu mít ještě rychlejší než autem. A prý není problém, aby mě někdo vyzvednul a hodil na okruh." Vzpomněla jsem si. Vzala jsem do ruky mobil a podívala se na jízdní řády, abych dala vědět, v kolik přijedu.

„Nechceš ještě zajít na jídlo? Když se zase do konce týdne moc neuvidíme." navrhla jsem.

„Ani ne, mám to tu rozehrané." zamumlal. Povzdechla jsem si, vzala si věci a vyrazila sama. Potřebovala jsem ven a mezi lidi. Byla polovina května, takže venku bylo i večer příjemně teplo. Někdy mě mrzelo, že nebydlíme někde u moře. Přesně teď bych se ráda prošla po pláži a poslouchala šumění vody. Ale i tak mi bylo fajn. Vyfotila jsem si selfie a postla ho na stories s popiskem „Na rande sama se sebou." Ani jsem nestihla hodit mobil zpátky do kabelky, když mi přišlo upozornění. Podívala jsem se, o co jde. Charles odpověděl na můj příběh. Za poslední týdny se z nás stali docela přátelé. Rozklikla jsem upozornění, abych viděla, co píše.

Vím, že si jistě užíváš své rande, ale nechceš něco podniknout?

Snad se nenudíš?

Kde tě můžu vyzvednout?

Poslala jsem mu tedy svou polohu, abych mu to nemusela složitě vysvětlovat.

O čtvrt hodiny později jsem už nastupovala k němu do auta.

„Teda, to byla rychlost. To jsem nečekala." Řekla jsem místo pozdravu.

„Ne nadarmo jsem řidič F1." Mrknul na mě.

„Co podnikneme?" Zeptala jsem se.

„To je na tobě. Odvezu tě, kam budeš chtít." Usmál se.

O hodinu později už jsme se procházeli po pláži v Marina Romeo. „Přesně to jsem potřebovala." Řekla jsem, zatímco jsem se procházela ve vodě a sledovala slunce, které už bylo poměrně nízko. „Je to tu krásný." Uznal Charles.

„Ale na Monako to nemá." Dodal provokativně.

„Tam jsem ještě nebyla. Ale snad se tam podívám příští týden, jestli mě do té doby nevyhodí." Zasmála jsem se.

„Měla bys to tam vidět právě bez toho blázince kolem Grand Prix. Stojí to za to." Řekl.

„Tak já si někdy udělám výlet a ty mě tam provedeš, jo?" Navrhla jsem.

„Platí." Souhlasil.

„Děkuju, že jsi mě sem vzal." Řekla jsem tiše.

„Není za co, jsem rád, že jsem mohl vypadnout." Usmál se na mě. „Jen aby to nevadilo tvojí přítelkyni, že netrávíš večer s ní." podívala jsem se na něj podezíravě.

„Stoupni si támhle, je krásný západ slunce, vyfotím tě s ním." Přešel rychle mou poznámku. Ze srandy jsem zapózovala, ale on opravdu vytáhl mobil a vyfotil mě. Nevydržela jsem to a začala se smát, ale on nepřestal.

„A co takhle společné selfie na památku?" Vytáhla jsem taky mobil a došla k němu. Naklonil se blíž ke mně, abychom se oba vešli do záběru a já udělala několik fotek. Bylo mi tak dobře, že jsem nechtěla domů, ale museli jsme se vrátit. Zítra nás oba čekal pracovní den.

„Tak zítra?" Podíval se na mě, když jsme zastavili před naším bytem. „Jasně. Děkuju moc za dnešek. Moc jsem si to užila." Usmála jsem se na něj.

„Já děkuju." Opětoval mi úsměv. Rozloučili jsme se a já zamířila do bytu.

„Jsem doma." Zavolala jsem, když jsem vešla do chodby. Nedočkala jsem se ale žádné odpovědi. Došla jsem tedy do obýváku a našla Marca v úplně stejné pozici, jako když jsem odcházela.

„Jsem doma." Zopakovala jsem, tentokrát u jeho hlavy.

„Jo, ahoj." Řekl a dal mi pusu. Nespouštěl u toho ale z očí obrazovku.

„Jdu si dát sprchu a jdu do postele, zítra vstávám brzo." Oznámila jsem mu.

„Jasně, dobrou." Zavolal za mnou a dál se věnoval hře. Věděla jsem, že když se zabere do hry, tak nevnímá noc kolem, takže jsem mu to ani neměla za zlé. Navíc jsem měla z toho výletu k moři takovou radost, že mi jí noc nemohlo zkazit.

Lehla jsem si do postele, nastavila budík na druhý den, a ještě si prohlédla ty společné fotky. Musela jsem se usmívat, když jsem si je prohlížela. Zavřela jsem galerii, a ještě si naposledy projela Instagram. Měla jsem nepřečtené zprávy od Charlese. Poslal mi ty fotky, které vyfotil.

„Rozená modelka." Připsal k tomu. Podívala jsem se na ně zblízka a vážně nebyly špatné. Ne, že bych teda vypadala jako modelka, to rozhodně ne, ale vypadala jsem na nich šťastně. I když jsem měla několik pramínků vlasů v obličeji a smála jsem se s otevřenou pusou, tak se mi líbily.

„Rozený fotograf." Odepsala jsem a odložila mobil.