Ve jménu červené

30.

„Už přistáváme." Uslyšela jsem Charlesův hlas a ucítila, jak mě pohladil po tváři. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla. Na chvíli jsem zapomněla, že jsme zase v letadle. Podívala jsem se z okna, jestli poznám, kde jsme, ale bylo to marné. Už jsme byli u nějakého města a vzhledem k tomu, že už byla tma, byla vidět jen světla. „Pořád mi to neřekneš?" Obrátila jsem se na Charlese.

„Nene, musíš na to přijít sama." Zavrtěl hlavou a zasmál se.

Vystoupili jsme a sešli schůdky z letadla. Jakmile jsem spatřila nápis „Manchester airport" vyjekla jsem.

„Vážně jsme v Anglii?" Obrátila jsem se na Charlese. Se smíchem přikývl.

„Tušíš správně." Dodal. Došli jsme do příletové haly, kde už na nás čekal Samuel s Lucy, která držela v ruce velkou ceduli s nápisem „Sophia & Charles". Okamžitě jsem se za nimi rozběhla a objala je. „Překvapená?" Zeptala se Lucy s širokým úsměvem na tváři, když jsem jí pustila.

„Nejvíc." Řekla jsem, stále ještě v šoku.

„Podařilo se mi to utajit, než jsme přistáli." Smál se Charles.

„Dobrá práce." Řekl Sam a plácl si s ním.

„Mimochodem, rád tě poznávám osobně." Charles se usmál na Lucy a podal jí ruku.

„Já tebe taky." Řekla Lucy nadšeně.

„Teda Soph, ty odjedeš na jih jen s jedním malým kufrem věcí a vrátíš se s řidičem formule 1. Jak ty to děláš?" Zasmála se.

„Život je zvláštní." Pokrčila jsem rameny a Charles mě objal.

„Tak můžeme vyrazit?" Zeptal se Sam a vzal mi moji tašku.

Dali jsme si věci do kufru a sedli si s Charlesem na zadní sedačky. „Co říkali rodiče na to, že jste zasnoubení?" Zeptala jsem se zvědavě.

„Ještě jsme jim to neřekli, čekali jsme na vás." Otočila se na nás Lucy ze sedačky spolujezdce.

„Domluvili jsme se po té večeři. Charles říkal, že bys u toho určitě ráda byla a že ti prospěje vypadnout." Vysvětlovala. Nemohla jsem uvěřit, že ho tohle napadlo. Marco nesnášel jezdit se mnou k mým rodičům a když jsem jela sama, tak byl taky nespokojený, protože žárlil. Takže jsem rodiče moc často nevídala.

„Děkuju." Zašeptala jsem a opřela se mu o rameno.

„To je maličkost." Řekl a políbil mě do vlasů. Jak jsem, tak seděla, už jsem zase usínala.

Cesta trvala něco málo přes hodinu a vzhledem k tomu, že jsem jí skoro celou prospala to uteklo. Přijeli jsme na štěrkovou příjezdovou cestu k typickému rodinnému anglickému domu. Cihlový a porostlý břečťanem s bílými okny. Vystoupila jsem a zmocnil se mě hrozně zvláštní pocit. Bylo tak skvělé zase vidět dům, ve kterém jsem vyrostla, ale zároveň mi to připomnělo, jak moc mi chybí. On i rodina. Vystoupili jsme a vzali si naše věci. Bylo už pozdě večer, ale uvnitř se ještě svítilo.

„Prosím, jsi doma." Ukázal mi Sam, abych šla první. Charles šel hned za mnou. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla do předsíně. Nic se nezměnilo. Odložila jsem si a pokračovala dál až k obýváku. Už z chodby jsem slyšela, jak tam hraje televize.

„Same, už jste doma?" Ozval se mamky hlas.

„Jojo." Houknul na ní Sam a posunkem mi ukázal, ať jdu dovnitř. „Ahoj." Pozdravila jsem tiše, když jsem vstoupila do místnosti.

„To není možný!" Vyjekla mamka a hned se ke mně rozběhla. „Sophie?" Podíval se na mě zmateně taťka a pomalu se zvedal z gauče. Nebyl ještě tak starý, ale vždycky u televize dřímal.