Ve jménu červené

42.

Celý druhý trénink jsem strávila na tribuně a v garáži jsem se už neukázala. Hned jak skončil a já přidala všechny příspěvky podle harmonogramu, vrátila jsem se zpátky na hotel. Chtěla jsem tam být dřív než Charles, abych ho nepotkala. Vážně jsem se teď necítila na to, abychom to řešili. Myslela jsem si, že mi věří a tohle jsem vůbec nečekala. Opravdu jsem ho milovala, ale to, jak se urazil mi připomnělo Marca. Rozhodně jsem je nechtěla srovnávat, protože Charles mi nikdy neublížil. Ale i tak jsem teď potřebovala přemýšlet a srovnat si myšlenky.

Došla jsem do koupelny a pustila vodu, abych si mohla dát vanu. Mobil jsem si položila na umyvadlo a pustila si písničky. Mezitím, co se vana napouštěla, poklidila jsem oblečení, co se válelo po pokoji a svlékla se.

Když jsem pak vlezla do vany plné teplé vody a pěny do koupele, cítila jsem, jak ze mě ten stres pomalu opadává. Dala jsem si ručník za hlavu a pohodlně se uvelebila. Ležela jsem tahle několik minut, než se najednou ozvalo pípnutí zprávy. Chtěla jsem ho ignorovat, ale zvědavost mi nedala. Natáhla jsem ruku a zašmátrala po mobilu. Naneštěstí se mi ho podařilo z umyvadla shodit přímo na dlažbu. „Do prdele." Zaklela jsem. Pocit uvolnění byl ten tam. Vylezla jsem z vany, zabalila se do ručníku a zvedla mobil. S hrůzou jsem zjistila, že mám přes celý displej obrovskou prasklinu rozlézající se do všech stran. Modlila jsem se, aby to bylo jen ochranné sklo a displej zůstal v pořádku. Odemkla jsem ho, abych se podívala, kdo mi napsal. Čekala jsem, že to bude Charles. Vážně to byla zbytečná hádka. Chtěla jsem se usmířit. Srdce mi pokleslo, když jsem ale místo jeho jména na displeji viděla jen jméno bývalé spolužačky ze střední, která mi posílala jen nějaký odkaz. Sevřela jsem mobil v dlani, sedla si na okraj vany a rozbrečela se. Najednou mi došlo, jak jsem to posrala. Měla jsem se hned vrátit a omluvit se, vysvětlit to, cokoliv... Asi už ztratil se mnou trpělivost, nebo mu došlo, že to nemá cenu. Tak hrozně to bolelo.

Chtěla jsem tam jen sedět a brečet, nebo tu bolest nějak přehlušit, ale došlo mi, že jsem si úplně rozflákala mobil a jestli s ním chci fungovat, musím zajet do nějakého obchodu a nechat si to sklo vyměnit. Tedy za předpokladu, že jsem nebyla tak šikovná a nerozbila i displej.

Objednala jsem si taxi a rychle se oblékla. Chtěla jsem být co nejvíc nenápadná, takže jsem si vzala jen obyčejnou černou teplákovku. Vzala jsem si všechno důležité a vyrazila před hotel, kde už čekalo auto.

Nechala jsem se zavézt k nejbližšímu obchodnímu centru a naštěstí jsem stihla ještě před zavíračkou doběhnout do nějakého obchodu s elektronikou.

„Dobrý večer, hrozně moc se omlouvám, že vás takhle otravuji, vím že za chvíli zavíráte, ale akutně bych potřebovala vyměnit sklo." Vychrlila jsem na prodavače ještě udýchaná a položila mu na pult svůj telefon.

„Dobrý večer, v pořádku, pro takovou hezkou slečnu to rád udělám." Usmál se prodavač a vzal si mobil do ruky, aby se na něj blíž podíval. Nervózně jsem se usmála. Nikdy jsem nevěděla, jak na takové věci reagovat, ale byla jsem ráda, že mě neposlal do háje. Opatrně sundal rozbité sklo. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že displej je opravdu v pořádku. Prodavač mi bez problémů nalepil nové sklo a za chvíli už vypadal mobil zase jako nový.

„Děkuji moc!" Zaplatila jsem a přihodila i dýško za to, jak byl ochotný.

Vyšla jsem z obchoďáku a otřásla se zimou. Asi jsem podcenila počasí, že jsem vyrazila jen v Mikině. Došla jsem k autobusové zastávce, abych se podívala na jízdní řád, jestli mi něco nejede k hotelu, abych si nemusela objednávat taxi. Vůbec jsem se v něm ale nevyznala, takže jsem se šla posadit na lavičku, abych si zařídila odvoz. Když už jsem držela mobil v ruce, nedalo mi to a podívala jsem se, jestli mi přeci jen Charles nenapsal. Nikde nic. Už zase se mi chtělo brečet. Potlačila jsem slzy a schovala mobil do kapsy. Měla bych mu napsat? A co když se mnou už nechce mluvit? Hlavu už jsem měla zase plnou otázek.

Za chvíli už naštěstí přijelo auto, co jsem si objednala. Řidič vypadal velmi mladě, ale mile. Skoro bych mu ani nevěřila, že má řidičák. Nadiktovala jsem mu adresu a připoutala se. Vypadalo to, že nebyl zrovna výřečný, což mi v tuto chvíli opravdu nevadilo. Seděla jsem a koukala z okýnka na noční město. Vždycky mě to svým způsobem uklidňovalo.

Najednou se z rádia ozvalo:

I'm in my bed

And you're not here

To už jsem nevydržela a začala brečet. Tohle byla písnička, co mi Charles poprvé zahrál. Ještě jsme spolu nechodili, ale já si už uvědomovala, že k němu něco začínám cítit. Měla jsem jí od té doby spojenou s ním.

„Všechno v pořádku?" Zeptal se řidič najednou. Místo odpovědi jsem se ještě víc rozbrečela. Už jsem se to ani nesnažila skrývat. „Omlouvám se." Řekla jsem nakonec a začala po kapsách hledat kapesníky. Zřejmě si toho všiml, protože sáhl do přihrádky u spolujezdce a podal mi dozadu jeden balíček.

„Děkuju moc." Zašeptala jsem a jeden si vzala. Chtěla jsem mu je podat zpátky, ale on jen zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku. Nechte si je." Usmál se.

„Děkuju." Pokusila jsem se o úsměv a uzřela si slzy.

Za chvíli už jsme byli na místě. Poděkovala jsem mu a zaplatila. „Vážně něco nepotřebujete?" Zeptal se opatrně. Vypadal trochu nesvůj, ale přesto mile.

„Ne, jste hodný." Zavrtěla jsem hlavou a usmála se.