Ve jménu červené

17.

Na život v Monaku by se dalo lehce zvyknout. V úterý jsme si s Charlesem dali výzvu a uběhli dvacet kilometrů. Když jsme si pak šli koupit něco k pití na osvěžení, potkali jsme v obchodě Maxe. Bylo to vtipné, protože když je potkáváte na okruhu v kombinézách a monopostech, nedochází vám, že jsou to taky normální lidi, co chodí třeba na nákup. Odpoledne už jsme se po tom namáhavém výkonu už jen váleli doma a hráli hry. Ve středu uspořádal Charles pro všechny z týmu společnou večeři v jedné místní restauraci. Bylo to mnohem zábavnější než úvodní večeře na začátku sezóny, ale to bylo možná tím, že to nebylo tak formální a všechny už jsem víc znala. Všichni se dobře bavili a Frédéric Vasseur si se mnou dokonce zahrál stolní tenis.

A už tu byl čtvrtek. Poslední den, než zase vypukne šílenství kolem Formule.

„Mamka nás pozvala dneska na oběd. Je to už taková tradice, vždycky před závodním víkendem v Monaku." Řekl Charles, zatímco si mazal topinku džemem.

„To nejde přece. Nemůžu se nacpat všude." Zavrtěla jsem hlavou a zakousla se do své topinky.

„To ale nebyla otázka, mamka s tebou počítá." Zasmál se.

„Ale jsem cizí člověk, to bude divný." Protestovala jsem ještě s plnou pusou.

„Nejsi, jsi moje i Arthurova kamarádka. Blízká kamarádka!" Řekl rázně a taky se zakousl do topinky. Věděla jsem, že nemá cenu se s ním dohadovat. Vždycky přišel s nějakým argumentem, na který jsem neměla už co říct. Vždyť i právě proto jsem teď seděla s ním na balkoně v jeho bytě a jedla topinky s džemem.

Po snídani jsem se tedy šla podívat, jestli jsem si zabalila něco, co by se na tuhle příležitost hodilo. Nakonec jsem přeci jen našla. Bílé šaty s modrými květinami, rukávy a délkou akorát pod kolena. Perfektní. Pomyslela jsem si a zkusila je trochu narovnat. Pak jsem šla do koupelny si udělat něco s vlasy a nalíčit se.

„Vyrazil bych kolem desáté, rovnou se nechám od mamky ostříhat, ať jsem ready na zítřek." Objevil se najednou ve dveřích koupelny, zatím co jsem si nanášela řasenku.

„Jasně, už je na čase." Zasmála jsem se a rozcuchala mu vlasy. „Cože? Však to není tak hrozný." Stoupnul si za mě, aby se podíval do zrcadla. Stáli jsme tak blízko u sebe, že jsem cítila, jak hezky voní. „To víš že si dělám srandu." Omluvně jsem se usmála.

Charles zazvonil a já využila poslední vteřiny na to, abych se upravila. Přejela jsem si rukou po šatech, abych se ujistila, že je nemám někde vyhrnuté a načechrala si vlasy. Otevřel nám Lorenzo. „Ahoj brácho." Poplácal Charlese po zádech.

„Lorenzo, tohle je má kamarádka Sophia. Sophie, můj bratr Lorenzo." Představil nás.

„Moc rád tě poznávám, už jsem o tobě dost slyšel." Usmál se na mě a podal mi ruku.

„Pojďte dál." Vyzval nás, a tak jsme ho následovali až do domu. Uvnitř byl opravdu nádherný a útulný. Charlesův byt byl stylový, ale z jeho rodného domu byla cítit pohoda a láska.

„Ahoj mami." Objal Charles svou matku, když jsme vešli do kuchyně. „Dobrý den paní Leclercová." Pozdravila jsem a doufala, že na mě nejde vidět, jak jsem nervózní.

„Mami, tohle je moje blízká kamarádka Sophia." Ukázal na mě. „Pascale, těší mě." Podala mi ruku a pak mě také objala. Byla vážně milá.

„Posaďte se." Vyzvala nás a šla zkontrolovat troubu.

„Ahoj!" Do kuchyně přišel Arthur a hned jak mě viděl, tak mě objal. „Dlouho jsme se neviděli." Zasmála jsem se.