„Sešli jsme se zde, abychom oslavili lásku těchto dvou úžasných mladých lidí." Slova oddávajícího se mocně nesla kostelem. Nervózně jsem si upravila šaty jako vždy, i když všechno bylo dokonalé. Zachytila jsem Charlesův pohled, jak se na mě usmívá. Z toho úsměvu mi roztávalo srdce. Nemohla jsem uvěřit, že jsme po tom všem opravdu tady a spolu.
Pohlédla jsem zpátky k oltáři. Lucy vypadala nádherně. Jednoduché krajkové šaty se spadlými rameny jí neskutečně slušely. A s vlasy ve volném drdolu a dlouhým závojem vypadala opravdu jako princezna. Při pohledu na Sama se mi chtělo dojetím brečet. Ještě nedávno to byl můj divnej starší brácha, co si stavěl z lega a hrál na počítači. A teď stojí u oltáře a bere si ženu svých snů.
„Tážu se tedy vás, pane ženichu Samueli Johnsone berete si zde přítomnou slečnou Lucille Bellovou za svou právoplatnou manželku?" obrátil se oddávající na Sama.
„Ano." Odpověděl rozhodně Sam.
„Nyní se tážu vás, slečno nevěsto Lucille Bellová, berete si zde přítomného pana Samuela Johnsona za svého právoplatného manžela?" položil Lucy stejnou otázku.
„Ano." Řekla klidným hlasem Lucy a usmívala se přitom na Sama.
Pak si navzájem navlékli prstýnky. Viděla jsem, jak se Samovi nervozitou klepala ruka, když ho měl Lucy nasadit. Nakonec to ale zvládl. Lucy vypadala naopak velmi sebevědomě a ladně navlékla prsten Samovi na prsteníček. Nakonec se oba políbili a všichni v kostele začali tleskat. To už jsem slzy neudržela a musela jsem vytáhnout kapesníček, který jsem měla schovaný přesně pro tenhle případ.
„Už se těším, až na jejich místě budeme stát my." Zašeptal mi do ucha Charles, který už stál vedle mě a zezadu mě objímal. Při té představě jsem se musela usmívat.
Po obřadu jsme se všichni přesunuli do velkého sálu, kde byl parket a nádherný bílý klavír. Nevěsta s ženichem si stoupli na parket a všichni svatebčané udělali kruh okolo nich.
„To zvládneš." Zašeptala jsem k Charlesovi, když jsem viděla, jak nervózně svírá kus papíru. Přidala jsem se k ostatním a on se vydal ke klavíru.
„Novomanželé mě požádali, jestli bych jim mohl zahrát k jejich prvnímu tanci, tak snad vás moc nezklamu." Řekl Charles do mikrofonu a pak ho odložil. Všichni začali tleskat. Posadil se ke klavíru, rozložil papír s notami k písni, kterou pro ně složil a začal hrát. Bylo to nádherné. Už jsem zase měla oči plné slz z dojetí.
Charles dohrál a všichni opět bouřlivě tleskali.
„Bylo to nádherné lásko." Řekla jsem, když ho vystřídal najatý klavírista a on se vrátil ke mně.
„Zatancujeme si?" podal mi ruku.
„Moc ráda." Chytla jsem se ho a on si mě přitáhl k sobě. V tom začala hrát mě velmi známá melodie.
„Falling?" podívala jsem se na něj.
„Naše písnička." Usmál se.
Přesně tohle byla jedna z chvílí, u kterých jsem si přála, aby trvaly navždy.
„Nemůžu uvěřit, že jsme došli až sem. Když si vzpomenu, co se dělo všechno před rokem." Vzpomínala jsem, zatímco jsme spolu leželi na dece ve stínu jabloně, na zahradě, kde se konal raut.
„Věřil jsem, že to dobře dopadne." Řekl rozhodně Charles.
„Vážně? Protože já pochybnosti měla. A všechno to odnesl chudák Arthur." Otřásla jsem se při vzpomínce na ty probrečené chvíle v Kanadě.
„Hlavně, že nakonec všechno dobře dopadlo." Usmál se a políbil mě do vlasů.
„To ano, kdo by řekl, že lidi náš vztah vezmou tak dobře. I když ta pusa po závodě způsobila fakt velký rozruch." Zasmála jsem se.
„To teda. Všichni z týmu z toho byli hotoví a podařilo se to zachytit i režii, takže to viděli všichni na té obrazovce. Lepší oznámení jsem si nemohl přát." Vzpomínal Charles.
„A o práci jsi taky nepřišla. Dokonce tě povýšili." Dodal.
„To jsem třeba vůbec nečekala." Řekla jsem upřímně.
„Vidíš, já ti říkal, že všechno dobře dopadne." Pohladil mě po tváři a políbil.
Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo jste četli tento příběh. Vážím si každého přečtení, hlasu i komentáře. Bez vaší podpory by nikdy nevznikl. Je to zvláštní pocit psát tahle slova, protože jsem nad jeho psaním strávila tolik času a najednou je konec.
Pokud byste si chtěli přečíst něco dalšího z mých příběhů, mám teď rozepsaný příběh "Italský sen", ve kterém se opět můžete dozvědět více o Sophii a její životní cestě, která jí přivedla až do Itálie.
Pokud chcete sledovat pokračování toho příběhu, můžete se podívat na příběh "Ve jménu červené: Jak to bylo dál?", který také naleznete u mě na profilu. A poslední novinkou je příběh "Rivalové", který je taktéž z prostředí F1.
Moc děkuji a doufám, že se potkáme ještě někdy u nějakého příběhu ❤️ L.
ČTEŠ
Ve jménu červené
Fanfiction[DOKONČENO] CHARLES LECLERC FANFIKCE Sophia je dvaadvacetiletá novinářka, které se změní život, když jednoho dne přijde její přítel domů s nabídkou, která se neodmítá.
