Ve jménu červené

31.

Hned se mi vrátil ten nostalgický pocit, jako vždy, když jsem tu byla. V tomhle pokojíčku jsem strávila většinu svého života. Uprostřed byla velká postel a za ní na stěně světýlka se spoustou fotek. Vedle dveří byl psací stůl, nad kterým byla nástěnka se vším možným. Vždycky jsem milovala cestování a schovávala jsem si všechny jízdenky, vstupenky a letenky a vystavovala si je. Odložili jsme si věci a Charles si pokoj prošel.

„Páni, tady máme nějakou Ferrari fanynku." Zasmál se a přešel ke stěně s policemi, kde jsem měla vystavené všechny možné modely aut a kšiltovky, které jsem kdy dostala nebo si na ně pracně našetřila. Taky jsem měla na stěně spoustu Formulových plakátů a podepsaných karet řidičů. Mezi nimi byla i vlastnoručně podepsaná karta Charlese, která mi přišla poštou ten rok, kdy začal ve Ferrari. „No teda, ty jsi vážně byla moje fanynka?" Podíval se na kartu zblízka.

„Tak trochu." Zasmála jsem se.

„Je to trapný, ale když jsem to tam dávala, v životě by mě nenapadlo, že tady jednou budeš stát a prohlížet si to." Dodala jsem.

„Mně se to líbí. Vždycky jsem cítil, že mám v tobě podporu." Vrátil se ke mně a políbil mě.

„A tady máš i moji kšiltovku." Řekl a vzal si do ruky jednu z těch, co ležela na polici.

„Podepíšeš mi jí?" Sáhla jsem do kelímku na propisky, co stál na stole, a vytáhla černý fix. Charles se na mě podíval, jako jestli to myslím vážně.

„Prosím." Podala jsem mu fixu. Charles mi jí podepsal i s věnováním, a dokonce k tomu přikreslil srdíčko. Položil jí zpátky na polici, zavřel fix a odložil ho na stůl.

„Nevěděl jsem, že mi tak fandíš." Řekl a chytl mě za pas.

„Nejsi tam jen ty. Ferrari byl vždycky můj oblíbený tým. Nejsem žádná bláznivá fanynka." Bránila jsem se.

„Ale to jsem neřekl." Přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě.

„Měli bychom si dát sprchu a jít si lehnout." Dala jsem mu pusu a odtáhla se. Vzali jsme si tedy věci na spaní a potichu zamířili do koupelny, která byla na konci chodby.

„To jsi ty?" Ukázal na jednu z fotek, když jsme si lehali do postele. Byla to fotka z výletu do Londýna, když mi bylo asi deset. Přikývla jsem a lehla si do čerstvě povlečené postele. Charles si lehl za mnou a nastavil mi ruku, abych se k němu mohla přitulit.

„Chtěl jsem ti říct, že jsem se domluvil a skončil tu věc ohledně Olivie. Prostě to necháme vyšumět." Řekl po chvíli.

„Vážně?" Zvedla jsem se a podívala se na něj.

„Ano, je po všem." Usmál se. Lehla jsem si zpátky a přitiskla se k němu.

„Myslel jsem to vážně. Chci s tebou být a jít s tím na veřejnost. Nechci se už schovávat." Zašeptal.

„Bylo by hezký moct tě políbit před závodem, nebo po něm, nebo kdekoliv." Pokračoval.

„To by bylo." Souhlasila jsem.

Ten večer jsem usínala s pocitem, že se všechno začíná obracet k lepšímu. Byla jsem doma, ve své posteli a vedle kluka, do kterého jsem byla čím dál tím víc zamilovaná. Všechno začínalo dávat smysl.