Ve jménu červené

15.

Tak jo, musíš se uklidnit. Promlouvala jsem sama k sobě. Vzala jsem si mobil a projela hotely v okolí. Naneštěstí, jak jsem předpokládala, kvůli probíhajícímu závodu bylo všechno obsazené. Usilovně jsem se snažila vymyslet, jaké mám možnosti. Otevřela jsem Instagram, abych zkusila napsat Charlesovi. Bylo to už zoufalé řešení, ale za pokus to stálo. Sotva jsem ho ale otevřela, hned na mě vyskočila fotka jeho a Olivie, jak jdou spolu z nějaké restaurace a drží se při tom za ruce. Stejně to byla blbost. Pomyslela jsem si. Hluboko uvnitř, mě ale něco při pohledu na ty fotky zabolelo. Odložila jsem mobil a nastartovala. Dojela jsem na parkoviště nejbližšího supermarketu, kde bylo téměř prázdno. Zaparkovala jsem úplně v rohu, kde jsem byla nejmíň na očích. Vystoupila jsem a otevřela kufr. Naštěstí jsem si vzala svoji cestovní deku a polštář. To byla moje záchrana. Přeskládala jsem věci, které jsem tam předtím v rychlosti naházela a udělala si místo na zadních sedačkách. Vlezla jsem si dovnitř, zavřela za sebou a zamkla se. Vyzula jsem si boty a stočila se do klubíčka na sedačky. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale aspoň jsem měla střechu nad hlavou. Nastavila jsem si budík a zkusila usnout.

Probudil mě pronikavý zvuk budíku. Cítila jsem se, jako kdybych sotva zavřela oči a už bylo ráno. Celou noc jsem se budila a taky mi byla docela zima. Vystoupila jsem a polštář s dekou hodila so kufru auta, aby nikdo nic nepoznal. Pak jsem se posadila zpátky na místo řidiče a dojela na nejbližší benzínku o které jsem věděla, že nabízí i sprchu za poplatek. Tam jsem se dala trochu dohromady, i když to moc nepomohlo. K mému barevnému monoklu se teď přidaly i kruhy pod očima z únavy. Lepší už to nebude. Povzdechla jsem si a vydala se na okruh. Vážně jsem doufala, že se vyhnu Marcovi. A vlastně úplně všem, protože jsem neměla náladu s někým mluvit. I když mi bylo jasné, že se mi to asi nepodaří. Vešla jsem do garáže Ferrari, kde bylo až moc rušno na to, že bylo brzy ráno.

„Tady jsi." Chytl mě jemně za paži Charles. Takže můj plán se schováváním moc nevyšel. Pomyslela jsem si.

„Co se děje?" Zeptala jsem se ho.

„Ty to nevíš? Marco dostal padáka." Zašeptal.

„Cože?" Vytřeštila jsem na něj oči.

„Včera vůbec nepřišel a ani se nikomu neozval a dneska přijel úplně na mol. Vy jste nejeli spolu?" Podíval se na mě zmateně.

„Včera večer jsme se rozešli." Přiznala jsem. Charles nic neřekl, ale pevně mě objal. To jsem nečekala, ale cítila jsem se u něj tak v bezpečí, že jsem za to byla vlastně vděčná.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se po chvíli, když mě pustil.

„Nebylo to pěkné, ale ano." Pokusila jsem se o úsměv.

„Mrzí mě to, ale on si tě nezasloužil. Nesmíš si nechat takhle ubližovat." Řekl tiše.

„Jenže teď přijdu o práci. Vzali mě hlavně díky němu. To on mi to zařídil." Začala jsem panikařit.

„Věř mi, že na něm tvoje práce nestojí." Uklidňoval mě.

„Hned se vrátím." Řekla jsem a zamířila na záchod. Opřela jsem se o umyvadlo a zhluboka dýchala. Bylo mi špatně z toho všeho, co se stalo během tak krátké doby. Chvilku jsem tam takhle stála, až jsem se odhodlala vrátit zpátky za Charlesem.

„V pořádku? Jsi úplně bledá." Pohlédl na mě ustaraně.

„Jen toho teď musím hodně vyřešit, najít si nový byt a tak. Nemůžu teď přijít o práci." Snažila jsem se udržet slzy.

„Neboj, o práci nepřijdeš. A všechno se vyřeší. Pomůžu ti, s čímkoliv budeš potřebovat." Znovu mě objal.

Rozhodla jsem se jít se projít po areálu, abych přišla na jiné myšlenky, i když to moc nešlo. Byla jsem zrovna u stánku s pitím, když mi zazvonil mobil. Volala mi Melania z personálního. Už je to tady, teď dostanu padáka. Pomyslela jsem si, nasucho polkla a zvedla to.