39.

605 25 4
                                    

Seděla jsem na posteli a upřeně zírala z okna. V hlavě jsem pořád měla Carlosovu myšlenku o tom, jestli vztah s Charlesem není nějak v rozporu s mou smlouvou s Ferrari. K mojí smůle jsem jí neměla u sebe, abych to zkontrolovala.

„Co se děje?" Posadil se vedle mě Charles, který akorát přišel z koupelny.

„Možná riskujeme až moc. Možná jen přibrzdit nestačí." Zamumlala jsem.

„Asi ti nerozumím. Chceš se rozejít?" Podíval se na mě zmateně. Nic jsem neřekla, jen se na něj otočila a objala ho. Do očí se mi draly slzy a já neměla sílu je zadržet.

„Soph, to nějak vymyslíme." Utěšoval mě.

„Co když ne?" Zašeptala jsem.

„Zvládneme to." Utřel mi slzy a políbil mě.

„Co ti vlastně řekl tvůj PR?" Podívala jsem se na něj.

„Že si mám teď dávat pozor co dělám a říkám, než vymyslí co dál." Povzdechl si.

„Tak si pojďme dát pauzu." Řekla jsem, i když mě přitom zabolelo u srdce.

„Cože? Pauza je jiný slovo pro konec." Zaprotestoval.

„Nechci konec, ale jen si to pojďme nechat celé projít hlavou. Odstup nám pomůže si to promyslet. A nebudeme tolik riskovat." Vysvětlovala jsem a snažila se přesvědčit samu sebe, že to tak je. „Takhle to dřív nebo později praskne a já bych to radši chtěla zveřejnit až budeme oba připravení." Dodala jsem. Charles se díval do země a mlčel.

„Dobře." Dostal ze sebe konečně.

„Pojďme si ale něco ujasnit." Chytl mě za ruce a díval se mi zpříma do očí.

„Tohle není konec." Řekl rozhodně.

„Není to konec." Řekla jsem tiše a přikývla.

„Miluju tě Sophie." Zašeptal.

„Miluju tě Charlesi." Otřela jsem si slzu, která už mi zase tekla po tváři a pokusila se o úsměv.

Leželi jsme v tichosti v objetí ještě dlouho potom. Nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila, protože jsem věděla, že až odejdu z místnosti, bude po všem. Sice jsme si řekli, že to konec není, ale něco uvnitř mi říkalo, že to tak stejně skončí. I když to tak hrozně bolelo, nechtěla jsem, aby se dostal do nějakých problémů. Počkala jsem, dokud neusnul a pak se vyplížila z pokoje. Než jsem zavřela dveře, ještě jsem se na něj podívala. Nejradši bych ho hned vzbudila a řekla mu, že žádnou pauzu nechci. Že je mi jedno, jestli přijdu o práci. Že chci být jen s ním. Ovládla jsem se ale a šla k sobě.

Lehla jsem si do postele a jen zírala do stropu. V hlavě mi zase běžela jedna myšlenka za druhou.

Ve jménu červenéKde žijí příběhy. Začni objevovat