Ve jménu červené

25.

Dorazili jsme před stadion a já začínala být vážně nervózní. Všude kolem bylo spoustu lidí, fotografů a reportérů. Podobně to sice vypadalo i na závodech, ale tam jsem vždycky splynula s okolím. Teď, jako doprovod Arthura Leclerca to moc nešlo.

„Nechápu, že jsem na to přistoupila." Běželo mi hlavou.

„V klidu, vypadáš úžasně a všechno bude v pohodě." Zašeptal směrem ke mně Arthur. Zřejmě si všiml, jak jsem nervózní. Když jsem viděla outfity ostatních, nebyla jsem se svými černými minišaty s krátkým rukávem tak mimo. Upravila jsem si visačku na krku a usmála se na něj. Vypadal skvěle, ostatně jako vždycky. Leclercovi to zřejmě měli v krvi. Měl světlé džíny a černé tričko, takže jsme k sobě ladili. Charles byl oblečený o něco elegantněji. Místo trička měl košili a džíny měl černé. Šel pár kroků před námi a držel se za ruku s Olivií. Ta měla na sobě bílé kalhoty do zvonu a zelený top. Když jsem viděla, jak jdou ruku v ruce přede mnou, nemohla jsem se ubránit nepříjemnému pocitu někde hluboko uvnitř mě. Taky bych si přála jít s ním takhle na veřejnosti za ruku, a ne se jen schovávat. Došli jsme k tribuně a našli naše místa. Naneštěstí jsem seděla přímo mezi Arthurem a Charlesem. Když Charles zjistil, že sedíme vedle sebe, usmál se na mě a když si sedal, tak nenápadně svou rukou zavadil o tu mou. Hned jsem ucítila, jak mi projela tělem vlna vzrušení. Nejradši bych ho hned políbila.

„Mamka chce, ať jí pošleme fotku." Zamával před námi Arthur mobilem a tím mě vytrhl z přemýšlení.

„Jasně." Souhlasil Charles. Naklonila jsem se tedy blíž k Arthurovi, abychom se všichni vešli do záběru. Olivia nás ignorovala a byla plně zabraná do svého mobilu. Charles jen mávl rukou a přitiskl se ke mně.

„Tak teď ještě pro moje rodiče, ať je to fér." Zasmála jsem se a taky vytáhla mobil.

„Samozřejmě, ať ví, že jsi v dobrých rukách." Přikývl Charles a taky se zasmál. Natáhla jsem ruku, jak nejdál jsem dokázala a oba kluci se ke mně naklonili. Ještě chvíli jsme se bavili, než začal zápas. Většinou jsem fotbal moc nesledovala, ale s Arthurem a Charlesem a jejich komentáři to byla zábava. Olivia většinu času koukala do mobilu a s námi se vůbec nebavila. Měla jsem z ní zvláštní pocit.

Po zápase jsme ještě zapózovali fotografům na pár fotek. Arthur mi dal ruku kolem pasu a přitiskl mě blíž k sobě. Přes houf fotografů jsem zahlédla Charlese, jak měl ve tváři posmutnělý výraz.

„Jste nádherný pár! Prozradíte nám, jak jste dlouho se svou přítelkyní?" Zeptal se jeden z reportérů Arthura.

„Jsme pouze blízcí kamarádi, ale děkujeme." Usmál se na něj Arthur. Přikývla jsem a taky se usmála.

Hned jak jsme vyšli z areálu se Olivia oddělila a odjela. Když přijel náš odvoz, otevřel Arthur dveře a pokynul mi dovnitř. Nastoupila jsem a on si sedl za mnou. Na Charlese tedy zbylo místo vepředu. „Prý hezký pár! Dobře jsme je zmátli." Zasmál se Arthur.

„To teda." Zasmála jsem se taky, ale všimla jsem si Charlesova smutného pohledu ve zpětném zrcátku, a tak jsem radši už nic neříkala. Když jsme dorazili, rozloučila jsem se s oběma a zamířila do svého pokoje. Když už jsem byla téměř u výtahu, zazvonil mi mobil. Byl to Samuel.

„Ahoj Same." Pozdravila jsem ho.

„Ahoj Soph, tak už jsem před tím hotelem." Oznámil mi.

„Skvělý, tak já tam pro tebe hned dojdu. Vydrž." Řekla jsem a položila to. Otočila jsem se a zamířila zpátky ven. Stál u brány a hned jak mě spatřil, tak na mě začal mávat a šel ke mně. Vypadal pořád stejně. Vysoký, hubený a tmavé vlasy měl rozcuchané. Jel zřejmě z nějaké schůze, protože měl na sobě ještě oblek a v ruce měl menší kufr.

„Same!" Objala jsem ho nadšeně.

„Tak rád tě vidím Soph!" Dal mi pusu na tvář.

„Takže moje malá ségra fakt pracuje pro Ferrari." Řekl nevěřícně, když jsme dorazili do mého pokoje a on spatřil na čele postele pověšenou mou visačku.

„Pro tebe mám taky jednu." Zasmála jsem se a sebrala ze stolu pass, co mi včera Charles dal.

„Můžeš, kam budeš chtít, takže můžeš jít zkusit nahánět Hamiltona." Zasmála jsem se.

„Díky! Jsi nejlepší. Co jsem dlužný?" Zeptal se.

„To je maličkost, mám kontakty. Jen musíš přežít jeden pokoj se mnou." Pokrčila jsem rameny.

„Aspoň si konečně popovídáme. Určitě máš pro mě spoustu novinek." Mrkl na mě.

„Co Marco? Myslel jsem, že tady má být taky." Zeptal se a začal si vybalovat kufr.

„Už nějakou dobu spolu nejsme. Neskončilo to mezi námi nejlépe." Vysvětlila jsem a ukázala si na jizvu na čele, která i když pomalu bledla, byla pořád zřetelná.

„To ti udělal on? To je hajzl." Začal se rozčilovat.

„To je dobře, že jsi ho nechala." Dodal už o něco klidnějším tónem. Najednou se ozvalo klepání.

„Čekáš někoho?" Zatvářil se zmateně. Zavrtěla jsem hlavou a šla otevřít. Ve dveřích stál opět Charles.

„Ahoj, děje se něco?" Zeptala jsem se a nenápadně pohodila hlavou směrem k mému bratrovi, který už se k nám blížil.

„Nee, teda... Já jsem..." Zakoktal se, když zjistil, že nejsem sama. „Charles Leclerc?" Podíval se překvapeně Sam.

„Ano, Charlesi tohle je můj bratr Samuel." Představila jsem je rychle. „Rád tě poznávám." Usmál se na něj Charles.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli chcete hodit zítra na okruh, nebo už jste domluvení s někým z týmu?" Řekl rychle. Byla jsem si jistá, že o tom se mnou mluvit nechtěl.

„Vlastně se rádi svezeme." Přikývla jsem.

„Dobře, tak ti ještě napíšu v kolik. Dobrou noc!" Rozloučil se a rychle odešel.

„Vy spolu něco máte?" Zeptal se Sam, když jsem zavřela dveře. „Cože?" Vytřeštila jsem oči.

„No, jak jste se na sebe dívali..." zasmál se.

„To se ti jen zdálo." Snažila jsem se to zamluvit.

„Soph, víš že poznám, když lžeš, že jo? Nezapomeň, že jsme spolu vyrostli. Tak to vyklop." Naléhal na mě.

„No a co ty? Vůbec o tobě nic nevím!" Protestovala jsem. „Nezamlouvej to, nebo se ho zeptám sám." Zasmál se.

„No dobře, možná trošičku." Obrátila jsem oči v sloup.

„Trošičku?" Nadzvedl obočí.

„Dobře, možná trošičku víc." Přiznala jsem.

„Hele mě je to jedno ségra, jsi dospělá, jen nechci, aby ses spálila jako s tamtím blbečkem." Ukázal na mou jizvu.

„Neboj, dám si pozor. Ale zatím nic veřejného, takže nikomu ani muk." Varovala jsem ho.

„Neboj, u mě je tvoje tajemství v bezpečí." Poplácal mě po hlavě. „No a co ty? Nějaké novinky?" Zeptala jsem se zvědavě.

„Požádal jsem Lucy o ruku." Řekl jakoby nic.

„Kecáš!" Vykřikla jsem. On jen zavrtěl hlavou.

„Moc gratuluju!" Vrhla jsem se mu kolem krku.

„Rodiče už to ví?" Odtáhla jsem se.

„Ještě ne, chtěl jsem jim to říct až osobně. Teď po Barceloně tam jedeme. Přidáš se?" Usmál se.

„Moc ráda bych, ale ještě nevím, jak to vyjde, mám spoustu zařizování, kvůli stěhování do Francie a tak." Vysvětlovala jsem. „Stěhování do Francie? Vážně máme co dohánět." Zasmál se.