Ve jménu červené

7.

„Mám si vzít ty černé, nebo modré?" řekla jsem, zatímco jsem držela v každé ruce jedno ramínko s šaty.

„Nejvíc ti to sluší stejně bez nich." Mrkl na mě Marco.

„Tak díky." Obrátila jsem oči v sloup a znovu si přiměřovala každé z šatů před zrcadlem.

„Ale no tak." Přistoupil ke mně zezadu a políbil mě na krk.

„Vezmi si ty modré. Ty černé jsou až moc sexy a bude tam na můj vkus moc jiných mužů a nechci, aby na tebe koukali." Zašeptal mi do ucha. Odložila jsem tedy ramínko s černými šaty a oblékla si modré. Docela mi šly k mým blond vlasům a modrým očím. Vlasy jsem si jen trochu navlnila, nechtěla jsem to přehánět, ale ani podcenit.

Za chvíli už jsme vcházeli do restaurace, kde se měla večeře konat. Bylo zřejmé, že se jedná o velmi luxusní restauraci. Uvaděč nás odvedl do prostorné místnosti, kde bylo několik stolů spojených k sobě, aby se tam vešli všichni členové týmu a pozvaní hosté. Několik lidí již sedělo na svých místech. Nadechla jsem se, abych se zkusila uklidnit a těsně za Marcem zamířila ke stolu. Pozdravili jsme se se všemi a pak už se usadili na svá místa. Najednou se všichni otočili ke dveřím, ve kterých se objevil Charles s Carlosem. Nechtěla jsem na ně zírat, ale nemohla jsem si pomoct. Vypadali opravdu dobře. Oba na sobě měli perfektně padnoucí černý oblek a bílou košili. Na saku se jim vyjímal odznak Ferrari. Posadili se ke stolu, který byl dost daleko od nás, mezi dalšími nejdůležitějšími lidmi týmu.

„Tak už jsou tady. Mohli bychom se dojít seznámit." Nadhodil Marco.

„Ještě bych počkala, teď to není nejlepší nápad." Namítla jsem. „Máš pravdu, až po jídle. Umírám hlady." Zasmál se.

„Věnujte mi prosím chvilku své pozornosti." Ozval se Frédéric Vasseur a všichni včetně nás povstali se svými sklenkami.

„Rád bych poděkoval všem, kteří tu dnes s námi jsou a podílí se na tom všem. Je tu spoustu známých, ale i nových tváří. Věřím, že nás čeká zajímavá sezóna a že všichni uděláme maximum, abychom uspěli. Forza Ferrari!" Pozvedl sklenici a všichni ho následovali. „Forza Ferrari!" Prolétla jsem očima lidi okolo nás a usmála se. Byl to opravdu silný moment. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového zažiji.

Po přípitku už následovala večeře, která se skládala hned ze čtyř chodů. Nebylo možné ani všechno sníst, ale bylo zajímavé ochutnat místní speciality. Vyrostla jsem na britském jídle, ale od doby, co jsem se přestěhovala do Itálie, tak jsem si užívala jejich kuchyni. „Sophie, že ano?" Ozvalo se mi najednou za zády. Lekla jsem se tak moc, že jsem málem vyprskla sekt, kterým jsem zapíjela sousto čokoládového dortíku. Oba jsem se otočili a za námi stál Charles s Carlosem. Rychle jsem se snažila sousto spolknout.

„Ano, ano." vyhrkla jsem a doufala, že nemám někde na obličeji čokoládu. Trochu mě překvapilo, že si zapamatoval moje jméno, asi jsem se fakt hodně ztrapnila.

„Prý máš na starost sítě a budeš sledovat každý náš krok, takže jsem si říkal, že bychom se měli seznámit." Řekl Carlos a věnoval mi milý úsměv.

„Jistě. Sophie." Usmála jsem se nervózně. „A tohle je můj přítel Marco." Dodala jsem rychle, abych jim ho představila. Marco si s oběma podal ruku.

„Nedáte si s námi drink?" Navrhl Carlos. Zamířili jsme k baru a objednali si. Všichni tři se začali bavit o Marcově pozici v týmu, takže jsem jen seděla a koukala do zdi.

„Jak ti chutnala večeře?" Otočil se ke mně Charles.

„Bylo to výborný, jen toho bylo moc." Zasmála jsem se a položila si ruku na břicho.

„To máš pravdu. Od zítřka už musím zase na dietu, aby mě to auto vůbec uvezlo." Zasmál se taky.

„Charlesi, můžeš na chvíli?" Přišla k nám vysoká štíhlá žena s přísným výrazem, kterou jsem ještě neznala.

„Omluv mě prosím." Zvedl se a vydal se za ní. Otočila jsem se a viděla, jak stojí opodál a něco řeší. Žena měla pořád přísný výraz a Charles vypadal nervózně. Otočila jsem se zpátky, nic mi do toho nebylo. Podívala jsem se na displej mobilu. Bylo už něco málo po jedenácté. Nebylo ještě tak pozdě, ale vzhledem k tomu, kolik jsem toho v noci naspala už na mě dopadala únava.

„Začínám být unavená, nepůjdeme už?" Zaklepala jsem Marcovi na rameno.

„Klidně běž, dorazím později." Odbyl mě a vrátil se zpátky k rozhovoru s Carlosem. Nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená, že pojedu sama takhle v noci, ale představa pohodlné hotelové postele mě lákala víc než sedět na baru.

Mávla jsem na taxi před budovou restaurace a o půl hodiny později už jsem byla v bezpečí hotelového pokoje. Ne, že bych nebyla zvyklá se v noci pohybovat sama po městě, ale přeci jen jsem byla úplně v jiné zemi a jako žena jsem se tu sama necítila úplně dobře. Vyzula jsem si lodičky, ze kterých už se mi dělaly puchýře, svlékla se a zamířila do sprchy. Pustila jsem horkou vodu a nechala jí dopadat na mou kůži. Bylo to tak příjemné. Po sprše jsem se odlíčila, vyčistila si zuby a konečně si zalezla do měkké postele. Rychle jsem ještě zkontrolovala, jestli mi Marco nepsal, ale žádnou zprávu jsem neměla. Odložila jsem tedy mobil na noční stolek a otočila se na druhý bok.