Ve jménu červené

36.

Vzbudila jsem se úplně zmatená. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem doma, ale v hotelovém pokoji někde v Kanadě. Všechno mě bolelo. Měla jsem pocit, že moje tělo je v jednom ohni. Sáhla jsem na noční stolek a vzala si další prášek. Neměla jsem tušení, co se děje, ale bylo mi hrozně zle. Podívala jsem se na mobil. Ostré světlo displeje mě udeřilo do očí. Bylo teprve půl sedmé večer. Měla jsem několik zpráv a nepřijatých hovorů od Charlese. Neměla jsem však sílu mu odpovídat. Odložila jsem mobil a zkusila znovu usnout.

Hrozně se mi ale motala hlava a měla jsem pocit, že budu každou chvíli zvracet. Tohle není dobrý. Pomyslela jsem si a chtěla zavolat Charlesovi. Znovu jsem sáhla po mobilu, ale nemohla jsem ho nikde nahmatat. Jako kdyby se propadl do země. Chtěla jsem vstát, ale podlaha jako kdyby zmizela a místo ní byla jen černá propast. Co se to děje? Musím to zaspat. Lehla jsem si a zavřela oči.

„Charlesi?" Mezi šmouhami všude kolem jsem rozeznala jeho tvář. „Sophie, co se děje?" Slyšela jsem jeho hlas, ale nebyla jsem schopná ze sebe vydat slovo.

Červená světla se rozsvěcela a zase zhasínala. To už je závod? Já zaspala celý víkend? Jak se to mohlo stát? Celá zděšená jsem se chtěla posadit, ale někdo mě držel.

„Ležte slečno." Ozval se cizí ženský hlas. Nedokázala jsem v té změti barev a zvuků poznat nic určitého.

Pomalu jsem otevřela oči a zkoušela zaostřit.

„Sophie?" Ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a po chvilce viděla Charlese, jak sedí vedle mě.

„Kde to jsem?" Zeptala jsem se tiše. Měla jsem úplně sucho v krku. „V nemocnici. Měl jsem o tebe hrozný strach." Řekl a chytil mě za ruku. Sykla jsem bolestí. Podívala jsem se na ní a všimla si, že mám na zápěstí kanylu, na kterou je napojená hadička.

„Proč jsi to udělala?" Zašeptal.

„Udělala co?" Zeptala jsem zmateně.

„Měla jsi na stole ty prášky... Proč ses chtěla předávkovat? Chtěl jsem ti to všechno vysvětlit!" Díval se na mě se smutným výrazem ve tváři.

„Ale to jsem vůbec nechtěla." Zachraptěla jsem, až jsem si musela odkašlat, abych našla zase hlas.

„Bolela mě hlava a prášek nepomohl, tak jsem si vzala další." Dodala jsem.

„Naštěstí jsme tě našli včas. Máš štěstí, že jsem přemluvil recepční, ať mi dá kartu k tvému pokoji." Pokusil se zasmát i když pořád vypadal smutně.

„Chtěla jsem ti zavolat, že je mi zle, ale už jsem to nezvládla." Zašeptala jsem.

„Dopadlo to dobře. Slib mi, že už takovou blbost neuděláš." Pohladil mě po ruce s kanylou.

„Neboj." Zašeptala jsem a usmála se.

V tom přišla do pokoje sestra.

„Jak se cítíte slečno?" Zeptala se a zkontrolovala kolik ještě zbývá kapačky.

„Odskočím si, chceš něco?" Zašeptal Charles a zvedl se ze židle, kterou měl u mé postele.

„To je dobrý." Řekla jsem taky šeptem.

„Za chvíli jsem tu." Políbil mě na čelo a odešel z pokoje.

„Už lépe." Odpověděla jsem sestře.

„A teď mi povězte, co se stalo a proč jste se chtěla předávkovat." Řekla klidným hlasem. Vysvětlila jsem jí, jak se celá situace seběhla a že to opravdu nebyl záměr.

„Vypadá to, že to byla kombinace únavy a stresu a nevhodného množství léků. Rozhodně byste si ale na dávkování měla dávat velký pozor." Usmála se a odpojila mi kapačku.

„Věřte mi, že po tomhle budu."

„Jak ti je?" Zeptal se Charles. Bylo brzy ráno a my mířili taxíkem zpátky na hotel.

„Po tom výplachu žaludku jako nová." Zavtipkovala jsem.

„Na vtipy je ještě poměrně brzy. Vážně jsi mohla umřít." Řekl vážně. „Promiň, jsem fakt blbá." Povzdechla jsem si. Charles mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě. V jeho náručí jsem se cítila tak bezpečně.

„Děkuju." Zašeptala jsem.

Dorazili jsme k hotelu, před kterém opět postávalo několik fanoušků.

„Vypadám příšerně." Zamumlala jsem. Měla jsem na sobě kraťasy a Charlesovu mikinu, protože tričko, ve kterém mě odvezla sanitka jsem si cestou pozvracela.

„Je mi hrozně trapně, že mě tak vidíš." Zabořila jsem tvář do dlaní. „Sophie, říkal jsem ti, že tě miluju přece." Řekl a pohladil mě po zádech.

„Jsi krásná." Zašeptal.

Vystoupili jsme z auta a vyrazili k hotelu. Fanoušci se k nám vrhli. Charles se s nimi rychle vyfotil a rozdal i nějaké podpisy. Já mezitím pokračovala v chůzi. Bylo mi slabo, ale mnohem lépe než v noci. Charles mě doběhl a podepřel mě cestou k výtahu.

„Je ti jasné, že teď už tě samotnou jít nenechám?" Zasmál se.

„Budu ráda, když budeš se mnou." Zašeptala jsem.

„Každopádně máme hodně co probrat až si odpočineš." Řekl vážně, když už jsme oba leželi v posteli. Mlčela jsem. Cítila jsem se špatně, že kvůli mně probděl celou noc. Sice ještě zbývalo pár dní do prvního tréninku, ale i tak mě to štvalo. Možná to chtěl ukončit. Nedivila bych se mu. Asi to takhle nebylo dobré ani pro jednoho.