„Dobré ráno Šípková Růženko." ozvalo se vedle mě. Otevřela jsem oči a zívla si. Přede mnou stál Charles a v rukou držel talířek s croissanty a sklenici pomerančového džusu.
„Jé, kde jsi to vzal?" vyhrkla jsem ještě rozespale.
„Vyčaroval" zasmál se a posadil se ke mně do postel. Posadila jsem se a protáhla se.
„Byl jsem v obchodě. Půjčil jsem si auto, jestli nevadí." podal mi talířek a sklenici položil na noční stolek.
„Je v pořádku, neboj." dodal a usmál se.
„Tak když přežilo mou včerejší jízdu z Itálie, tak přežije všechno." zasmála jsem se a zakousla se do pečiva.
„Nebudil bych tě, ale nakonec chtějí odletět dříve." Vytřeštila jsem oči.
„V klidu, je čas." uklidňoval mě Charles, když viděl můj zděšený výraz.
„Ještě je tu jedna věc." řekl tišeji a díval se přitom do země.
„Jaká?" zeptala jsem se a napila se džusu.
„Chtějí, abych šel s Olivií zítra na zápas ve fotbale. Jako host." vysvětlil.
„Víš, že bych šel tisíckrát raději s tebou, ale..." Chytla jsem ho za ruku.
„Já vím, chápu to." usmála jsem se na něj.
„Slibuju, že se to pokusím co nejdřív vyřešit." naklonil se ke mně, aby mě políbil.
Když jsem se najedla a udělala ze sebe aspoň trochu člověka, šla jsem si zabalit. Sice jsem ještě pořádně neměla ani vybaleno v bytě, ale kufr už jsem měla prázdný. Dala jsem do něj všechno týmové oblečení, něco na spaní, na chození po Barceloně a šaty na afterparty. Taky taštičku s kosmetikou a žehličku na vlasy.
„Nezapomeň si plavky. Víš, že mi ještě dlužíš ten závod." mrkl na mě škádlivě Charles. Při té vzpomínce jsem se musela usmát. Ještě jsme se v té době skoro vůbec neznali, ale hned jsem poznala, že bychom si mohli rozumět. Nikdy by mě nenapadlo, kam až to povede. Sice jsme spolu nechodili a ani jsem neměla nejmenší tušení, jestli se do toho bodu někdy můžeme dostat, ale i tak to bylo šílenější, než jsem si dokázala kdy představit. Uložila jsem tam tedy i plavky a zaklapla kufr. Do batohu jsem si ještě dala notebook, všechny kabely a nabíječky, diář, pracovní mobil, peněženku a doklady. Nesměla jsem zapomenout ani na deku.
„Mám všechno nejspíš." řekla jsem po chvíli a hodila si batoh na záda. "Perfektní, tak můžeme vyrazit do Monaka?" zeptal se Charles a vzal mi kufr.
Za půl hodiny už jsme byli u něj v bytě a Charles si balil svůj kufr. „Neměla bych jet na letiště sama?" Zeptala jsem se po chvíli.
„Zas tak se hlídat nemusíme." Zasmál se.
„Pracujeme spolu, je zřejmé, že spolu komunikujeme." Dodal.
„Jsem z toho trochu nervózní, bude těžký se neprořeknout." Povzdechla jsem si.
„To mi povídej. Promiň, že tě do téhle situace stavím." Přistoupil ke mně a objal mě.
„Pochopím, když to bude na tebe moc, ale je mi s tebou tak dobře." Pohladil mě po tváři.
„Mě taky." Zašeptala jsem a znovu ho objala.
„Máme ještě chvíli, než budeme muset odjet, co kdybychom ji ještě využili?" Zašeptal mi do ucha a políbil mě na krk.
„Ještě nemáš zabaleno!" Ukázala jsem na kufr a chaos věcí kolem něj.
„No dobře." Zasmál se a šel si dobalit zbytek věcí.
Vystoupili jsme z taxíku a já se rozhlédla kolem. Kousek od nás stál Arthur a paní Leclercová.
„Dobrý den!" Zamávala jsem jí a spolu s Charlesem jsme za ní vyrazili.
„Ahoj mami." Objal jí Charles.
„Jsem ráda, že vás ještě vidím, než zmizíte do Španělska." Řekla. „Vypadáš skvěle Sophie." Usmála se na mě.
„Jak se těšíš na Barcelonu?" Zeptal se Arthur.
„Moc!" Řekla jsem nadšeně. Ještě chvíli jsme se společně bavili, než nastal čas odletu. Rozloučili jsme se tedy s paní Leclercovou a nastoupili.
„Chtěl jsme se tě na něco zeptat." Ozval se najednou vedle mě Arthur a posadil se vedle mě.
„Zítra jsem pozvaný na zápas ve fotbale a moc se mi tam samotnýmu nechce. Nešla bys se mnou?" Podíval se na mě s prosebným výrazem.
„Jestli nechceš oslovit někoho lepšího a zajímavějšího, tak ráda půjdu." Souhlasila jsem.
„Však ty jsi zajímavá!" Řekl rázně.
„Nejsem žádná modelka, herečka ani influencerka." Zasmála jsem se.
„Holka z Anglie, co vystudovala vysokou v Itálii, kde žije a pracuje pro Ferrari. To vůbec není zajímavý." Mávl rukou a zasmál se.
„Vlastně už žiju ve Francii." Opravila jsem ho a taky se zasmála. „Odkdy?" Vytřeštil překvapeně oči.
„Od včerejška." Pokrčila jsem rameny.
„A pak že nejsi zajímavá. Chvíli tě člověk nevidí a ty hned přijdeš s takovými změnami." Zasmál se.
„Budu s tebou tedy počítat." Zvedl se ze sedačky a zamířil za Charlesem.
Vyzula jsem si boty a pohodlně se usadila do sedačky. Po tom, co jsem včera letěla po dlouhé době s nízkonákladovkou jsem byla opět překvapená, jaký je to rozdíl. Tolik místa a úžasný výhled jen pro mě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu létat soukromýma tryskáčema, pít drahé šampaňské, ale ani že se vyspím a Charlesem. Sáhla jsem do své tašky a vytáhla si z ní sluchátka a deku. Už to byla moje tradice. Pustila jsem si svůj oblíbený playlist a zabalila se do deky. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, tak jsem se rozhodla, že se půjdu trochu projít a protáhnu si nohy.
Když jsem procházela kolem toalety, slyšela jsem tiché syknutí. Rozhlédla jsem se viděla, jak z polootevřených dveří na mě mává Charles. Měla jsem se otočit na podpatku a odejít, ale vešla jsem. Charles hned zavřel a zamknul. Místnost sice byla větší, než bývá v normálních letadlech, ale stejně tam nebylo moc prostoru, takže jsme stáli těsně u sebe.
„Riskujeme." Zašeptala jsem, protože jsem nechtěla, aby nás někdo náhodou uslyšel.
„Potřeboval jsem tě vidět." Chytnul mě lehce za bradu a podíval se mi přímo do očí. Byly tak nádherné. Už jsem to nevydržela a objala ho. Pevně mě sevřel a políbil do vlasů.
„Kdyby nás tu někdo našel..." začala jsem zase, ale v tom mě přerušil polibkem.
„Držet se od něj dál během víkendu bude těžší, než jsem si myslela." Pomyslela jsem si. Najednou se ale ozvalo zaklepání na dveře.
„Halo, je tam někdo, nebo je to zase zaseklé?" Ozval se ženský hlas. „Co teď?" Začala jsem panikařit.
„Ehmm. Jasně, chvilku." Zavolal, prohrábl si vlasy a otevřel.
„Promiň, Sophii se udělalo špatně, a já byl zrovna poblíž, tak jsem se šel kouknout, jestli je v pohodě." Vysvětloval klidným tónem.
„Jsi v pohodě?" Otočila se na mě Anne.
„Ano, už je to lepší." Řekla jsem potichu a snažila se tvářit jako člověk, co před chvílí zvracel.
„Pojď zlato, pro tyhle případy s sebou tahám prášky na žaludek. Tohle se mi taky stává, nemusíš se stydět." Podepřela mě lehce Anne a vedla mě ke své sedačce. Otočila jsem se na Charlese a viděla, jak se snaží nevyprsknout smíchy.
ČTEŠ
Ve jménu červené
Фанфик[DOKONČENO] CHARLES LECLERC FANFIKCE Sophia je dvaadvacetiletá novinářka, které se změní život, když jednoho dne přijde její přítel domů s nabídkou, která se neodmítá.
