Ve jménu červené

10.

Naposledy jsem si prohlédla svůj odraz v zrcadle. Byla jsem připravená vyrazit.

„Už je tu auto, můžeme?" Zeptal se mě Marco. Přikývla jsem a vyrazili jsem z pokoje. Byla neděle, den závodu, takže důležitý den pro všechny v týmu. Věděla jsem, že je Marco nervózní, takže jsme toho od rána spolu moc nenamluvili. Nastoupili jsme do auta, co čekalo před budovou hotelu a vydali se k okruhu.

„Musíš jít pracovat hned jak přijedeme, nebo si to tak můžeme aspoň spolu projít?" Vytáhla jsem z kapsy mapku, kterou jsem si včera vzala a začala si prohlížet program na zadní straně.

„Musím jít hned." Odsekl.

Tiše jsem si povzdechla a mapku zase složila. Chápala jsem, že je nervózní, ale nemusel si to vylévat na mě. Když jsme dorazili na místo, ani jsem se s ním nestihla rozloučit a už zamířil k boxům. Já měla čas až do závodů, takže jsem si chtěla zatím projít areál. A taky jsem se chtěla podívat na závod F2, kvůli Arthurovi. Ale ten byl skoro až v půl druhé, takže času jsem měla celkem dost.

Zamířila jsem ke stánku s občerstvením a koupila si vodu. Bylo opravdu horko a já chtěla přežít, pokud možno, celý den bez bolesti hlavy. Postupně jsem se vydala podél trati a prohlížela si všechno kolem. Zastavila jsem se na jednom místě s pěkným výhledem a vytáhla z kabelky mobil. Napadlo mě, že dám FaceTime s rodiči a ukážu jim to tu. Hlavně táta by mohl mít radost. I díky němu tu teď jsem.

„Ahoj zlato!" Na displeji se objevila mamka a mávala mi do kamery. „Ahoj mami." Zamávala jsem také.

„Wille, volá Sophie." Zavolala mamka na tátu.

„Jak se máte?" Zeptala jsem se.

„U nás se nic neděje, ale jak se máš ty, ty naše cestovatelko?" Než jsem stihla odpovědět, objevil se na displeji i táta.

„Ahoj Sophie, to je dost, že sis taky vzpomněla na své staré rodiče." Řekl naoko vyčítavě, ale smál se.

„Promiňte, byla jsem v jednom kole, ale jak to půjde, tak za vámi přiletím. Nebo můžete přiletět na nějaký závod, zajistím vám lístky." Navrhla jsem.

„Neříkej dvakrát, táta by šel hned. Ale poslední dobou ho zase chytají ty záda." Namítla mamka.

„To mě mrzí tati, ale koukej..." Přepnula jsem kameru, aby mohli vidět okruh.

„Páni, nebudu lhát, trochu ti závidím, ale vždycky jsem věřil, že to dotáhneš daleko." Řekl táta a v jeho hlase bylo slyšet dojetí.

„Jsme na tebe pyšní." Dodala mamka.

„Chybíte mi, ale hned jak to půjde, tak přiletím." Přepnula jsem kameru opět na sebe.

„Rádi tě uvidíme, holčičko naše." Usmála se mamka.

„Tak jo, už musím jít, ale brzy se zase ozvu. Mám vás ráda." Poslala jsem jim vzdušný polibek do kamery.

„My tebe taky Sophie. Dávej na sebe pozor a pozdravuj Marca." Rozloučila se mamka.

„Budu koukat na televizi a třeba tě tam někde uvidím. Papa." Zamával mi taťka a pak už to položili. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí domov. Naposledy jsem tam byla na Vánoce a od té doby je neviděla. Ještě jsem si prošla zbytek areálu a pak jsem zamířila do paddocku.

„Můžu poprosit o fotku slečno?" Někdo mi lehce zaklepal na rameno. Ten hlas jsem znala už dobře.

„Ale jistě pane Sainz." Zasmála jsem se. K mému překvapení opravdu vytáhl mobil. Přitiskla jsem se k němu a udělali jsme si pár společných fotek.