Ve jménu červené

32.

Konečně jsem se po dlouhé době probudila s pocitem, že jsem se opravdu dobře vyspala. Netušila jsem, jestli to bylo tím, že jsem zase doma nebo tím, co se všechno stalo, ale bylo mi dobře. Charles ještě spal, tak jsem si vzala do ruky mobil a projela sociální sítě. Vypadalo to, že ta věc ohledně Arthura se uklidnila, protože v žádných nových příspěvcích mě nikdo neoznačoval. Po Olivii ve spojení s Charlesem taky ani stopy, takže jsem mobil spokojeně odložila. Potichu jsem se vyplížila z postele a došla se převléknout do koupelny.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem Lucy a Samuela, kteří už seděli v kuchyni u stolu. Sam vypadal, že taky před chvílí vstal, ale Lucy vypadala nádherně. Rovné světlé vlasy měla zapletené do copu a na sobě měla kostkované modrobílé šaty.

„Dobré ráno." Usmála se na mě. Sam mi jen mávnul a zívnul si.

„Kde jsou rodiče?" Zeptala jsem se.

„Šli do obchodu." Řekla Lucy.

„Plánujeme tady, jak jim to oznámíme." Dodala a ukázala na svůj prsteníček levé ruky, kde ještě včera večer měla prsten. Bylo mi jasné, že si ho musela po příjezdu sem zase sundat, jinak by to mamka hned odhalila. I sebemenší detaily neměly šanci jí uniknout. „Chtěli jsme jít společně na oběd, ale pak nám došlo, že bude lepší to udělat tady v klidu doma." Vysvětlil Sam. Byla jsem ráda, že se tak rozhodli, protože mi jasné, že by Charles přitahoval hodně pozornosti, i když nezáměrně, a já jim nechtěla tenhle den nijak zkazit.

„Asi jim to prostě jen oznámíme po obědě, nemá cenu kolem toho dělat divadlo." Rozhodla Lucy.

„Ale mohli bychom třeba udělat nějakou šifru..." začal Sam.

„Asi bych to taky udělala jako Lucy. Myslím si, že budou dost překvapení i bez šifry." Zasmála jsem se. Nechala jsem je tam, ať si to v klidu domluví a vydala se zpátky do pokoje.

„Dobré ráno." Řekl Charles, když jsem vešla. Byl vzhůru, ale ještě ležel v posteli.

„Dobré ráno." Lehla jsem si k němu a políbila ho.

„Jak se ti spalo?" Zeptala jsem se, když jsem si lehla na jeho hrudník. „Nádherně. Vedle tebe vždycky. Jak tobě?" Usmál se a pohladil mě po vlasech.

„Mě taky. Vážně jsem se dobře vyspala."

„Co si dáte k pití? Kafe, čaj, džus?" Zeptala se mamka, když jsme seděli společně u velkého kuchyňského stolu. Lucy krájela koláč a já podávala jednotlivé kousky ostatním.

„Já bych poprosil čaj." Řekl Charles.

„Jasně, tak si vyber, který by sis dal." Usmála se na něj mamka a podala mu krabici s čaji.

„Já si dám černý s mlékem. Musím si ho užít, když jsem doma." Řekla jsem a podala taťkovi talířek s koláčem.

„Jaké máte dneska plány?" Zeptala se mamka, když bylo po snídani. „Nic moc, chceme si vás ještě užít, než zase zmizíme." Řekl Sam. „Taky, jen Charlesovi dlužím prohlídku města." Zasmála jsem se. Charles jen přikývl a chytnul mě za ruku.

„Ale klidně to nechvátá, ještě se tu pár dní zdržíme, jestli vám to teda nevadí." Podíval se na moje rodiče.

„Samozřejmě že ne, jsme moc rádi, že vás tu máme." Řekl taťka a usmál se. Věděla jsem, že je rád, že jsem doma, vždycky jsme spolu dobře vycházeli a často mi dával najevo, jak jim chybím, když jsem v Itálii. Ale bylo mi jasné, že doufal, že si bude moct s Charlesem promluvit o formulích a zeptat se ho na spoustu věcí.