Ve jménu červené

21.

Leželi jsem spolu mlčky v posteli v pokoji pro hosty. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudníku a on mě hladil ve vlasech. Pořád jsem to celé vstřebávala. Seběhlo se to tak najednou, ale nemohla jsem popřít, že mě to k němu táhlo už delší dobu.

„Jenže co když se tím pokazí naše přátelství? Byl to vůbec dobrý nápad?" Myšlenky se mi honila v hlavě jedna za druhou. Najednou mě z nich vytrhl zvuk telefonu. Neochotně jsem se tedy zvedla a šla pro něj do kabelky. Byl to Samuel, můj starší bratr. Podivila jsem se, protože moc často jsme si nevolali. Taky pracovně trávil spoustu času na cestách, takže sem tam poslal nějakou fotku, ale tam to většinou končilo. Ne, že bych s ním měla špatný vztah, jen jsme byli většinou rádi, když přijel domů aspoň na Vánoce, jak moc zaneprázdněný byl.

„Hned jsem zpátky." Usmála jsem se na Charlese.

„Ahoj Same." Pozdravila jsem ho.

„Ahoj, neruším?" zeptal se.

„Ne, vůbec, děje se něco?" Poodešla jsem na chodbu.

„Ne, nebo vlastně jo. Děláš pořád u Ferrari?" Vůbec jsem netušila, kam tím míří.

„Jo, proč?"

„Příští týden mám pár volných dní v Barceloně, tak mě napadlo, jestli by nešly ještě nějak zařídit lístky, že bych se došel podívat na závod. A na tebe samozřejmě." Dodal ještě.

„No proto." Zasmála jsem se.

„Myslím, že by to mohlo jít, zeptám se a dám ti vědět." Řekla jsem. „Díky ségra, tak zatím." Rozloučil se.

„Je všechno v pořádku?" Zeptal se Charles, když jsem vešla do místnosti.

„Jenom brácha. Myslíš, že by šlo zařídit, aby se mohl jít podívat na Velkou cenu ve Španělsku?" Odložila jsem mobil a sedla si za ním do postele.

„To je jasný, není žádný problém." Naklonil se ke mně a políbil mě. „Už mě jdeš seznamovat s rodinou, jo?" Řekl, když se odtáhl a zasmál se.

„No to říká ten pravý. Zapomněl jsi, kde jsem byla minulý týden?" Hodila jsem po něm jeden z polštářů.

„To mi připomíná, že jsem si na zítra domluvila prohlídku jednoho bytu." Řekla jsem a chtěla si dojít pro mobil.

„Cože? Však tu zůstaň se mnou." Řekl a chytl mě za pas, abych nemohla nikam jít.

„Musím, takhle to nejde. A musím si pro svoje věci do Itálie." Řekla jsem a snažila se z jeho sevření vymanit. Držel mě pevně, ale zároveň něžně.

„Navíc bychom do toho neměli jít tak po hlavě. Řekli jsme si, že tomu necháme volný průběh." Dodala jsem.

„Já se ale rád vrhám do věcí po hlavě." Řekl a políbil mě na krk.

„Kde je vlastně ten byt?" Zeptal se Charles a postavil na stůl přede mě hrnek s čajem.

„Děkuju." Usmála jsem se na něj.

„V Nice." Řekla jsem a napila se.

„To se mi líbí. I když Monako by bylo lepší." Mrknul na mě.

„Jak jsem už řekla, na to ještě nepracuju u Ferrari dost dlouho." Zasmála jsem se.

„Mám jít s tebou?" Taky se napil ze svého hrnku.

„To je v pohodě. To zvládnu." Zavrtěla jsem hlavou.

„Znáš Francouze, občas nechtějí moc mluvit anglicky." Namítl.