Ve jménu červené

1.

Zaklapla jsem notebook a protřela si oči. Tohle dlouhé koukání do obrazovky jim nedělalo nejlíp, ale bohužel to, jakožto novinářky, byla velká součást mé práce. A psaní jsem milovala, i když jsem zatím psala jen o finančním trhu. Každý přece někde začínal.

Slunce pomalu zapadalo, a tak se místnost zaplnila paprsky zlatého světla, které pronikaly skrz mezery v žaluziích. V tom se ozval zvuk klíčů v zámku, po kterém následovalo hlasité: „Ahoj zlato, jsem doma!" a bouchnutí dveří. Marco dorazil. Protáhla jsem se a zvedla ze židle, abych svého milého šla pozdravit, ale to už se ke mně vrhnul, aniž by si sundal bundu, a pevně mě objal.

„Ahoj lásko, děje se něco?" zeptala jsem se zmateně. Takhle se nikdy nechoval, takže už jsem si chystala v hlavě ty nejhorší scénáře. Někdo umřel? Dostal padáka? Odřel auto při parkování? V mysli se mi honila jedna myšlenka za druhou. Odtáhl se a chytl mě za ruce. „Právě se díváš na nového člena týmu Ferrari na tuhle sezónu formule 1!" Řekl rozzářeně.

„Kecáš!" Vyjekla jsem a objala ho. „Já věděla, že to dokážeš." Zašeptala jsem po chvíli a dala mu pusu na tvář. Věděla jsem, že tohle byl jeho sen a že pro to hodně dřel, takže jsem byla šťastná, že se mu to podařilo.

„A mám ještě jednu dobrou zprávu." Znovu se odtáhl a začal si rozepínat bundu.

„Jakou?" Naléhala jsem, protože jsem neměla nejmenší tušení, o co by mohlo jít.

„Zařídil jsem ti tam taky místo." Zasmál se.

„Hej, ale teď fakt kecáš, že jo?" Prohlédla jsem na něj s výrazem plným překvapení.

„No nekecám, přece tě tu nenechám samotnou." Řekl, zatímco odkládal bundu na věšák. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na pár závodech už jsem s Markem byla, ale vždycky jsme byli jen jako diváci na tribuně, ale že budeme součástí toho všeho? Tohle nebylo ani v mých nejdivočejších představách. Upřímně mi bylo jedno, jestli jim budu roznášet vodu, nebo čistit boty.

„A co moje práce?" Uvědomila jsem si najednou.

„Prostě dej výpověď. Myslíš, že ti z toho tvýho finančního plátku dají víc, než nám dá Ferrari?" zasmál se.

Chtěla jsem něco namítnout, ale bylo by vážně směšné zamítnout takovou příležitost jen kvůli jedněm novinám, jejichž redakce mě ani nebere pořádně vážně.

„Jo, to máš asi pravdu." spolkla jsem všechny ostatní argumenty.

„Asi?" obrátil oči v sloup.

„Víš, jak jsem to myslela... A co teda budu dělat?" Zeptala jsem se nedočkavě.

„Všechno ti řeknu neboj. Ale nezajdeme to probrat a oslavit na večeři?"