Ve jménu červené

45.

„To bude ta pizza." Zvedl se Arthur a zamířil ke dveřím, na které právě někdo zaklepal. Když otevřel, nenápadně jsem se mu podívala přes rameno, jestli to náhodou není Charles. Nebyl. Zklamaně jsem si zase sedla na postel. Měla bych si přestat dělat plané naděje.

„Tak co, bude lepší než Italská?" Zasmál se Arthur a položil na postel dvě krabice s pizzou a posadil se.

„Pochybuju." Taky jsem se zasmála a sedla si blíž k němu. Podal mi jednu z krabic a tu druhou otevřel.

„Děkuju." Vzala jsem si jí od něj a taky jí otevřela.

Arthur se najednou zvedl a zamířil k mini baru.

„Nedáme si k tomu skleničku něčeho?" Mrkl na mě.

„Proč ne vlastně." Přikývla jsem se smíchem.

„Na co máš chuť? Je tady šampaňské, nějaké pivo, víno..." Začal vyjmenovávat.

„Tak to víno." Stopla jsem ho, než mi vyjmenoval celý obsah malé ledničky.

„Dobrá volba." Usmál se a pomocí vývrtky, ležící na podnose na stole společně se dvěma skleničkami, láhev otevřel.

„Tak na zdraví." Řekl, když už jsme každý měl svou sklenici.

„Na to, jak skvělý kamarád jsi. Děkuju." Usmála jsem se a ťukla svou sklenicí o tu jeho. Ještě jsme si pustili na Netflixu komedii „Vražda na jachtě", a pak už se v klidu pustili do večeře.

Jak večer plynul a vína ubývalo, cítila jsem se čím dál tím uvolněněji. Jako kdyby všechny ty starosti a problémy byly najednou míň hrozivé.

Leželi jsme vedle sebe a sledovali film. Najednou jsem si ale uvědomila, jak mi chybí Charles. Jeho blízkost, dotyky, polibky...

„Myslíš, že jsem moc naivní, když si myslím, že by to přece jen mohlo s Charlesem fungovat?" Zeptala jsem se ho najednou. Arthur se podepřel loktem a podíval se na mě.

„Soph, jsi skvělá holka a on to ví." Zastrčil mi jeden pramínek vlasů, co jsem měla v obličeji za ucho a usmál se. Na malý okamžik jsme se jeden druhému zadívali do očí a jen mlčeli. Najednou ale uhnul rychle pohledem, jako kdyby si uvědomil, že zašel příliš daleko.

„Už nám skončil film." Řekl a odkašlal si.

„Já si odskočím, tak tam zatím můžeš něco najít." Řekla jsem a rychle odešla do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a trochu si opláchla obličej studenou vodou. I když se nic nestalo, bylo to divný a já nechtěla, aby to narušilo naše přátelství. Arthura jsem měla ráda, ale rozhodně jsem k němu nic necítila.

„Jsem zpátky." Zasmála jsem se, posadila se na postel a vzala si kousek pizzy.

„Pustil jsem nám rovnou druhý díl, snad nevadí."

Ráno mě vzbudil hluk na chodbě. Ani jsem si nepamatovala, kdy přesně jsme usnuli. Neochotně jsem natáhla ruku a zašmátrala s ní na nočním stolku, abych našla mobil. Když jsem ho odemkla, s hrůzou jsem zjistila, že už je půl dvanácté.

„Arthure, vstávej." Lehce jsem mu zatřásla s ramenem. Nechtěla jsem ho vylekat.

„To už je ráno?" zamumlal rozespale.

„To už je skoro poledne." Řekla jsem a rychle vstala z postele.

„Jako fakt?" posadil se Arthur a zmateně se podíval na mobil.

„Nějak jsme zaspali budík tuším." Řekla jsem, vzala si oblečení a zamířila do koupelny.

Dala jsem si hodně rychlou sprchu na probuzení, umyla si obličej a vyčistila zuby. Oblékla jsem si to samé, co včera. Díky bohu za týmové oblečení, protože jsem aspoň nemusela nijak vymýšlet outfit. Když jsem se vrátila do pokoje, Arthur už byl na nohách. Pustila jsem ho do koupelny, aby si mohl vyčistit zuby a mezitím jsem se aspoň trochu namalovala.