Ve jménu červené

41.

Posadila jsem se na tribunu a vytáhla pracovní mobil. Nahrála jsem pár fotek na Instagram a Facebook a zase ho schovala. Nemohla jsem přestat myslet na Charlese a jak se díval, když jsem se bavila s Landem. Vypadalo to, jako kdyby žárlil, i když neměl důvod. Lando byl pro mě spíš něco jako mladší brácha, i když byl o rok starší. Navíc to byl jeden z těch malá lidí, kteří o tom, že spolu něco máme věděli. Chtěla jsem si s Charlesem promluvit, ale teď před tréninkem jsem ho nechtěla rozptylovat. Nakonec mi to přeci jen nedalo a napsala jsem mu aspoň zprávu.

Držím palce s tréninkem ❤️

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jí poslala. Rychle jsem mobil schovala, protože jsem se bála, co mi přijde za odpověď a jestli nějaká přijde a pohodlně se usadila, abych nezmeškala začátek tréninku.

Za chvíli už všichni začali vyjíždět z boxů. Vytáhla jsem znovu mobil, abych natočila oba řidiče Ferrari i z této perspektivy. Stoupla jsem si, abych měla lepší výhled a čekala, než projedou kolem. Za chvíli už jsem obě červená auta zahlédla, jak se mihnuly kolem mě. Bylo neskutečné, jakou rychlostí tam projížděli. V televizi se to vždycky zdálo o dost pomalejší, ale v reálu to bylo mnohem šílenější. Najednou mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si uvědomila, jak nebezpečné to je. Rychle jsem zahnala všechny ty děsivé představy a opět si sedla.

Když bylo po trénincích, šla jsem zpátky do garáže. Oba řidiči už tam byli a povídali si.

„Skvělá práce" poplácala jsem Carlose po zádech, protože měl nejrychlejší čas.

„Díky díky." Usmál se a prohrábl si svoje rozcuchané vlasy, které ani po čase stráveným pod kuklou a helmou neztratily na svém objemu. „Ty jsi byl taky skvělý." Usmála jsem se na Charlese. Ten ale nereagoval.

„Stalo se něco?" Přišla jsem k němu blíž a šeptem se ho zeptala. „Vážně ta pauza byla, abys mohla být s Landem?" Vybalil najednou. „Jak to myslíš?" Podívala jsem se na něj nechápavě.

„Viděl jsem vás. Mohla jsi mi to říct rovnou." Řekl chladně.

„O nic nešlo, jsme jen přátelé! Moc dobře to víš a on ví o tom, že jsme spolu, tak proč bychom ti sakra něco měli tajit?" Začala jsem se obhajovat. Nevěřila jsem svým uším.

„Chtěl jsi, abych ti věřila kvůli Olivii, ale mě nevěříš?" Dodala jsem. Charles mlčel.

„Skvělý, tak je asi vyřešeno." Řekla jsem a snažila se zadržet slzy. Otočila jsem se a zamířila z garáže.

„Počkej Sophie! Tak jsem to nemyslel." Vydal se za mnou, ale já ho ignorovala. Tohle mě ranilo a chtěla jsem být chvíli sama. Nemohla jsem uvěřit, že si tohle myslel. Tušila jsem, že za pauza bude těžká, ale bylo to to nejrozumnější, co jsme mohli v tu chvíli udělat. Mělo to tedy ale celé cenu, když mi tak rychle přestal důvěřovat? A věřil mi někdy vůbec? Po tom všem mi asi bylo souzeno zůstat sama. Vztahy zřejmě nebyly pro mě, protože jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.