Ve jménu červené

16.

Otevřela jsem oči a leknutím málem vykřikla. Ležela jsem uprostřed postele a ruku jsem měla položenou na něčím hrudníku. Posadila jsem se, promnula si oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Najednou jsem si začínala vzpomínat na včerejší noc. Charles toho taky musel asi vypít dost, že mě dobrovolně nechal přespat ve svém pokoji. Vylezla jsem z postele a potichu šla do koupelny. Vypadala jsem naprosto otřesně. Doufala jsem, že mě takhle neviděl. Umyla jsem si šmouhy od rozmazaného make-upu a zkusila trochu zkrotit své vlasy. Když jsem se vrátila do pokoje, Charles už byl taky vzhůru. „Dobré ráno." usmál se na mě.

„Dobré ráno." opětovala jsem mu pozdrav a snažila se na něj moc nedívat. Bylo mi celkem trapně jak jsem tu stála rozcuchaná a jen v jeho tričku a kalhotkách.

„Hrozně moc se omlouvám za včerejšek, neměla jsem tě takhle otravovat. Už mizím." řekla jsem a popadla svoje šaty, abych se mohla jít převléknout.

„To vůbec, jsem rád, že jsi mi dělala společnost." řekl a znělo to opravdu upřímně. Šla jsem do koupelny, přivřela za sebou dveře a začala se převlékat.

„Vlastně mě napadlo, jestli nechceš se mnou jet do Monaka." zavolal na mě z pokoje.

„Cože?" Přetáhla jsem si rychle šaty přes hlavu a vrátila se do pokoje.

„No, tenhle týden bys tam stejně musela jet kvůli Grand Prix, takže bys mohla jet rovnou se mnou a zůstat u mě. A mezitím bys mohla hledat byty." navrhnul. Dávalo to smysl a byla to lákavá nabídka, ale přišlo mi to až příliš.

„Děkuju, jsi hodný, to ale nemůžu." odmítla jsem.

„Neboj, mám pokoj pro hosty, nemusela bys se mnou zase sdílet postel." zasmál se.

„O to nejde, ale nemůžu se takhle vnucovat." řekla jsem vážně. „Není to vnucování, když ti to nabízím. Nemůžu tě nutit, ale mohl bych ti udělat tu slíbenou prohlídku Monaka." mrkl na mě. Nechápala jsem, že mi to skutečně nabízí. Sice jsme se za tu dobu dost sblížili, ale tohle by mě nikdy nenapadlo.

„No dobře, tak ale jen kvůli té prohlídce." souhlasila jsem se smíchem.

Dojeli jsme tedy k mému autu, které jsem nechala zaparkované v garážích, aby mi ho nikdo nevykradl. Sbalila jsem si všechny důležité věci, které jsem během následujícího týdne mohla potřebovat a pak už jsme vyrazili k soukromému letadlu.

„Ahoj Sophie!" zamával na mě Arthur, když jsme nastoupili.

„Taky tě rád vidím bratře." zasmál se Charles.

„Sorry brácho, jen jsem nevěděl, že Sophie letí s námi." omlouval se Arthur.

„Mám slíbenou prohlídku Monaka, tak jsem toho musela využít." vysvětlovala jsem rychle.

„Tak se pojď posadit." ukázal na sedadlo naproti sobě. Sedla jsem si a Charles vedle mě. Celý let jsme se bavili, takže než jsem se nadála, už jsme přistávali. Takové cesty jsem neznala. Marco vždycky celou dobu spal, takže já jen poslouchala písničky nebo sledovala filmy.

„Vítej u mě doma." řekl Charles a pokynul mi rukou do svého bytu. „Páni!" vyklouzlo mi a oba jsme se museli zasmát. Jeho byt vypadal opravdu úžasně. Minimalistický a zároveň vážně stylový. Cítila jsem se tam jako pytel smetí, jako něco, co tam nepatřilo.

„Moc času tu nestrávím, tak nemám čas tu udělat nepořádek." řekl a zavřel za sebou dveře. Stáli jsme v malé chodbě, kde bylo několik dveří. „Tady je kuchyň, otevřel dveře do menší místnosti. Ačkoliv nebyla příliš velká, byla luxusně vybavená. Dále jsme přešli do obýváku, kde byla prostorná sedačka, televize a police s vystavenými přilbami. Byla jsem ohromená. Pak jsme se vrátili na chodbu. Támhle je moje ložnice, prostřední dveře vedou do koupelny a tyhle do pokoje pro hosty. Tak si udělej pohodlí, dej si sprchu, cokoliv budeš potřebovat a já nám zatím připravím něco k jídlu." usmál se a otevřel dveře od pokoje.

Vstoupila jsem, položila tašku na podlahu a posadila se na měkkou postel. Nevěřila jsem, že to není jen sen. Po chvilce jsem se zvedla a přešla k oknu. Bylo z něj nádherně vidět na moře. Chvíli jsem se jen kochala výhledem, až jsem si konečně vzala čisté oblečení z tašky a šla si dát sprchu. Koupelna byla samozřejmě stejně luxusní jako zbytek bytu. Dala jsem si pořádnou sprchu a oblékla si legíny a pohodlné oversize tričko. Vrátila jsem se do pokoje, abych si tam uklidila věci a pak šla do obýváku, kde už na sedačce seděl Charles v teplákách a před sebou měl dva talíře těstovin. Bylo nezvyklé ho takhle vidět.

„Doufám, že máš rád těstoviny." řekl.

„Miluju je!" posadila jsem se vedle něj.

„Předem tě musím varovat, že vaření není moje silná stránka, ale snažil jsem se." Podal mi jeden talíř. Poděkovala jsem a pustila se do jídla. Nechápala jsem, že se to skutečně děje. Seděla jsem u řidiče Formule 1 doma a jedla jídlo, které nám uvařil. Tohle nemohla být realita. Můj život za posledních pár dní byl jako horská dráha.

„Co bys řekla na večerní procházku Monakem?" Navrhl.

„Moc ráda." Souhlasila jsem nadšeně.

„Páni, nepřeháněl jsi. Monako je nádherné!" Žasla jsem, když jsme se procházeli nočním městem. Bylo příjemně teplo, takže i když jsem si vzala jen lehké letní šaty, nebylo mi chladno. Došli jsme až do nějakého parku a tam se posadili na lavičku. Nemohla jsem se vynadívat na tu nádheru.

„Sem jsme často chodili s tátou." Řekl tiše. Bylo mi jasné, že pro něho nebylo jednoduché o něm mluvit. Chytla jsem ho za ruku. A on se na mě usmál.

„Vážím si toho, že jsi mě sem vzal." Řekla jsem také tiše. Chvíli jsme tam oba jen tak seděli, v tichosti a užívali si ten výhled.

„Kdy mi ukážeš na oplátku Doncaster?" Zeptal se.

„Kdykoliv si řekneš." Zasmála jsem se. „Ale musím tě varovat. Naši nemají tak luxusní dům, vlastně je úplně obyčejný. Stejně jako já." Dodala jsem.

„Ale ty nejsi vůbec obyčejná." Zavrtěl hlavou. Podívala jsem se mu do očí. Už zase jsem se v nich ztrácela a uvnitř mě se rozléval zvláštní nepopsatelný pocit. Sklopila jsem oči, abych se vrátila do reality.

„Ale pokoj pro hosty máme taky." Řekla jsem rychle.

„No tak to beru jako pozvání." Zasmál se.

Ještě jsme se byli projít do přístavu a vrátili se zpátky do bytu. „Děkuju moc, měl jsi pravdu. Stálo to za to." Poděkovala jsem, když jsme stáli mezi dveřmi pokoje pro hosty.

„Rádo se stalo a budu se těšit, až mi to oplatíš v Anglii." Mrknul na mě.

„A děkuju za všechno." Řekla jsem s naprostou vážností.

„Maličkost, já jsem rád, že mi děláš společnost." Usmál se na mě. „Dobrou noc." Řekl ještě a objal mě.

Když jsem si lehala do postele ve svém prozatímním pokoji, hlavou se mi honilo nespočet myšlenek. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se za těch pár měsíců všechno stalo a že mě to všechno dovedlo až sem.