That day

1. Kapitola

Wendy

Pospíchám na hodinu.
Zapomněla jsem si půlku věcí na intru, takže jsem se pro ně musela vracet a teď jdu pozdě.
Je to prostě úžasný první den, ještě štěstí, že máme školu tak blízko.
Dívám se do složek co mám v ruce, abych se ujistila, že jsou tam všechny dokumenty, které musím odevzdat.
Najednou do někoho vrazím a desky mi vyletí z ruky.

"Omlouvám..." nedořeknu ani větu, protože když vidím do koho jsem vrazila, tak mi prostě dojdou slova.

"To ses omlouvala každému kromě mě?"
Tom se lehce usměje a mě po zádech přejede mráz.
Nečekala jsem, že se vrátí do školy.
Nic neřeknu a on si mě začne od shora dolů prohlížet.
Taky si ho prohlédnu.
Změnil se.

"Už nemáš dredy." řeknu potichu.
Na nic víc se nezmůžu.
Místo jeho dredů a kšiltovky má na hlavě teď černé copánky, zapletené těsně u hlavy a šátek.
Taky si vyměnil piercing. Už není stříbrný ale černý.
Po chvilce si uvědomím, že mu zírám na rty, a tak rychle přestanu.

"Kam zmizeli tvoje černé vlasy?" zeptá se. V jeho očích vidím emoce, ale nedokážu rozpoznat jaké.

"Jsem blondýna, tak jsem se k tomu na chvilku vrátila." odpovím.
Přes prázdniny jsem si svoje dlouhé vlasy ostříhala na krátko a nechala černou barvu odtéct pryč stejně jako slzy, které jsem kvůli tomuhle idiotovi prolila.
Tak strašně mi chyběl.
Mlčí a dívá se mi přímo do očí.
A tak jenom stojíme na chodbě a nedokážeme na sebe přestat zírat.
Otočím se a odejdu.

***

Skyler

Jsem na cestě do tělocvičny a přemýšlím, proč se Wee chovala tak divně.
Řekla, že si o tom promluvíme až na pokoji, ale to bude muset ještě chvíli počkat, protože dneska jdu cvičit.
Celé prázdniny jsem to dost zanedbávala, tak bych to asi měla trochu napravit.
Otevřu dveře do tělocvičny a pro moje překvapení nejsem sama.
Nějaký kluk buší do boxovacího pytle, zády ke mně.
Není to obvyklé, ale samozřejmě se to stát může, vždyť je to tady veřejné místo.
Přejdu to a hodím si tašku s věcmi ke stěně.
Toho kluka si nevšímám, nemám zrovna náladu na seznamování.
Dneska v kuřárně jsem potkala prváků až dost.
Ne všichni jsou špatní, ale každý rok je to horší a horší.
A taky se cítím trochu divně, protože přece jenom už jsme ve třeťáku a maturita klepe na dveře.
Snažím se tyhle myšlenky vytěsnit a tak dojdu k činkám a vezmu si dlouhou tyč, na které je závaží z obou stran.
Ano, jenom to tady tak zmiňuji, kdyby někdo nevěděl, jak činka vypadá.
Zapřu se a zvednu činku do vzduchu, nevybrala jsem si nějak extra těžkou váhu, nechci se hned první den odrovnat.
Do toho dělám dřepy, jenomže najednou si uvědomím, že kluk přestal boxovat.
Podívám se jeho směrem a činka, která je zrovna ve vzduchu s těžkým zařinčením dopadne na podlahu, protože nedokážu dostatečně ovládat své paže a povolím, takže jí stále svírám, ale neudržím.
Pár vteřin je ticho, než promluví.

"Ahoj, Sky." řekne a já si nejsem jistá, jestli mám zůstat, nebo odejít.

"Ahoj." řeknu nakonec a sjedu ho opatrně od shora až dolů.
Už nemá tak dlouhé vlasy jako předtím a místo na ježka je má ulíznuté do zadu.
Ale makeup zůstal v celku stejný. Asi se před cvičením zapomněl odmalovat, protože normálně to dělal.
Trochu se na sebe zlobím, že si o něm takové věci pamatuju.

"Jak se máš?" zeptá se. Polknu a mám pocit, že to muselo být slyšet až ve městě.

"Jde to. Co ty?"
Vůbec mi není příjemné tady s ním teď být.
Nevím, co bych měla říkat.
Ani jsme se nerozloučili a nevěděli jsme, jestli se vrátí.
Už teď vím, že tenhle rok bude naprostá katastrofa.