That day

25. Kapitola

Skyler

Včera hned po návratu na intr jsem pomáhala Wendy s rodiči, abychom je přesvědčili, že jede na víkend k nám.
Nejsem na ní nebo na Toma naštvaná, že chtějí být chvíli sami, ale nejsem si úplně jistá, co budu dělat já.
Včera jsem do toho prostě skočila po hlavě, ale copak má cenu se pořád přemáhat a pořád si upírat něco, co chci?
Bylo tak příjemné se s ním zase líbat. Ani jsem neměla tušení, jak strašně dlouho jsem bez toho žila.
Kdyby mi to někdo sebral teď, tak by to se mnou asi seklo.

"Myslíš, že tě dneska bude Miley zase otravovat, nebo že už to konečně pochopila?" nadhodí Wee cestou do školy a zapálí si.
Dneska je pátek, takže se spolu vrátíme po škole na pokoj a ona odjede.

"Nevím, ale nemůže být tak blbá, ne?" odpovím otázkou a ona neurčitě zavrtí hlavou.

"Nejsem si jistá. Ale docela ses rozjela, to nemůžu popřít." usměje se znovu.
Kluci jdou buď později, nebo vstávali brzo. Hádala bych spíš první možnost.
Vejdeme do školy a Miley si o něčem vášnivě povídá s Jennou.
Vrána k vráně sedá, jak se říká.
Obě po nás hodí pohledem a jejich štěbetání začne na novo.
Mávneme nad tím rukou a pokračujeme dál do třídy.

"Skočím si pro kafe, jo?" řeknu k Wendy.

"Na."
Podá mi drobné.
"Vem mi taky jedno." dodá a ztěžka se posadí na židli.
Moc dobře zrovna nespí.
Sejdu dolů k automatu, kde si mě odchytí Bill.

"Ahoj." pozdraví a já se na něj usměju.
Měla bych ho obejmout?
Naštěstí nad tím nemusím přemýšlet dlouho, protože se ke mně nakloní a dá mi pusu.
Vedle něj se objeví Tom.

"Kde jste?" zeptá se.

"Nahoře vlevo." odpovím a on vyrazí.
Vezmu si jedno kafe a objednám druhé.
"Takže, copak potřebuješ?" zeptám se Billa.

"Nic, jenom mě tak napadlo, že když bude Tom s Wendy pryč, tak by jsme mohli o víkendu něco podniknout." navrhne a já lehce nadzvednu obočí.
"Nebo nemusíme." řekne rychle když vidí můj výraz.

"Moc ráda něco podniknu." pronesu, abych ho uklidnila.
Vydechne a já se k němu trochu přiblížím.
Při úsměvu odhalí bílé zuby. Dám mu ještě jednu pusu.

"Tak se pak domluvíme." řekne, když začne zvonit.
Přikývnu, vezmu kávy a vrátím se do třídy.
Potkám se na chodbě ještě s Tomem, který se na mě jenom spokojeně usměje.

"Co chtěl, ten tvůj miláček?" zeptám se Wee.
Včera si na to začala hned stěžovat, nemá ráda tyhle přeslazené kýčovité přezdívky.
Zakroutí očima, ale vděčně si ode mě vezme kelímek.

"Přišel mi jenom dát dobré ráno." odpoví jednoduše, ale podle žárlivých pohledů okolo jí musel dát dobré ráno ústně.
Doslova.
Ale já mám tak co říkat.

"Mám divný pocit." řeknu najednou a Wendy se na mě zmateně podívá. Pohledem mě vybídne, abych pokračovala, při čemž se napije.
"Už je to zase jako předtím, co když to zase nevydrží.
Já už nechci, aby se naše parta rozpadla." pronesu.
Snažím se, aby nás neposlouchalo moc uší.

"Taky mě to napadlo, ale když to nezkušíš, tak to nezjistíš.
A navíc, žiju jenom jednou a s Tomem si to patřičně užívám. Jestli to skončí, tak skončí.
Podívej se, neuděláme s tím nic, ale můžeme se snažit, aby to trvalo co nejdéle." odpoví.
Jsem ráda, že tyhle obavy nesdílím sama a závidím jí tenhle přístup.
Vždycky byla taková.
Teď už se nenechám tak vyprovokovat a strhnout se představami.
Budu se snažit, aby to vydrželo dlouho a ještě dýl.