That day

4. Kapitola

Wendy

Tohle neproběhlo vůbec dobře.
O pauze na oběd jsme přišli za Billem a za Tomem, abychom si promluvili, jenomže se to celé strhlo v ohromnou hádku.
Bylo to jako sledovat dva týmy při pinpongu.
Jedna urážka, druhá, jedná zlá vzpomínka, a za ní další.
Nikdy bych nečekala, že se to takhle zvrtne.
Pro naší smůlu přišla do třídy učitelka právě ve chvíli, kdy Tom hodil se židlí.
Zapomněla si tam sešit na známky.
Zrovna v tak perfektní moment.
Všichni jsme dostali poškolu, což by nebylo tak strašný, kdyby nevěděli o tom, jak jsme na pokojích na intru.
Ta škodolibá učitelka se rozhodla, že dá Sky do jedné třídy s Billem a mě do druhé s Tomem.
Pecka.
Až do konce roku jí budu svoje testy odevzdávat poslintané.

"Opravdu jsem taková mrcha?" zeptám se Toma, když už je dobrých patnáct minut ticho.
A to tady máme být ještě nejméně hodinu.

"Neřekl jsem, že si mrcha." odpoví a svraští obočí.

"Podle tvých nadávek a přirovnání to tak určitě vypadalo." odfrknu si a založím si ruce na prsou.
Instinktivně mu k nim sjede pohled a já zakroutím očima.
Možná se zas tak moc nezměnil.
"Oči mám jinde, Tome." dodám a on mi konečně věnuje pohled.

"Já vím, nekoukal jsem se ti do očí." odpoví a já mám pocit, že z něj zešílím.

"Naser si." odseknu.
Byla chyba vůbec otevřít pusu.

"Wee, přece s tím nebudeme znovu začínat."
Dívá se na mě a já na něm vidím zoufalství. Až mám chuť ho obejmout.
Ale o tom si ten vůl může nechat leda tak zdát.

"Začínat s čím?"

"S tím, jak to bylo na začátku minulýho roku."

"Myslíš, jak si se vyspal se Cindy? K tomu se klidně vrať." řeknu podrážděně.

"Já nechci Cindy. A nikdy jsem vlastně ani nechtěl. Na tom parkovišti jsem toho řekl dost a vím, že to nebylo hezký, ale byla to blbost!" rozkřikne se a já vstanu.

"Blbost? Říkal si, že jsem kráva, dával si mi sežrat, jak jsem neschopná a že myslím jenom sama na sebe.
Na tyhle věci tě fakt nepotřebuju, táta mi to vyryl do hlavy už dávno. Vím jaká jsem."
Taky už křičím, jsem na nohou, on taky vstane.
Přejde až ke mně a já se chvilku bojím, že mě praští.
Nechtěla bych být náhrada za tu židli.
Jenomže on neudělá vůbec nic. Jenom se na mě dívá.
Chvilku si dokonce myslím, že mě políbí a zarazím se, když si uvědomím, že by se mi to líbilo.

"Omlouvám se, Wee. Opravdu. Jenomže já už nevím, jak jinak ti to mám říct." pronese nakonec a tak tam spolu jenom stojíme a navzájem se měříme pohledy.

"Nechci aby ses omlouval. Chci, aby jste se s Billem uklidnili. Minulost není přítomnost."

"Dobře, jestli to tak chceš, tak ti dám pokoj. Už na tebe nebudu mluvit, nebudu se na tebe dívat, ale nemůžeš mi zabránit v tom, abych na tebe myslel." řekne a naprosto mě tím překvapí.
Musím uznat, že je na tom něco vzrušujícího.

"To znělo skoro jako báseň." odpovím a on se zasměje.
Jak dlouho už to je, co jsem ho slyšela se smát?

"Wendy..." začne, ale nedokončí to.
Nadzvednu jedno obočí, místo otázky, jestli hodlá pokračovat.
"Zapomeň na to." řekne nakonec a zase se posadí, při čemž prsty na rukou zavadí o ty moje.
Nevím, zda to bylo schválně nebo omylem, tak či tak mi z toho přejel mráz po zádech.