That day

36. Kapitola

Tom

"Myslela jsem, že to budu já, kdo bude trucovat." zaslechnu za sebou a prudce se otočím.
Vůbec jsem jí neslyšel přicházet.
Vstanu, rychle k ní vykročím a obejmu jí.
Zaboří do mě hlavu a směje se.
"Citlivko." poškádlí mě a já se taky začnu smát.

"Promiň." zašeptám a odtáhnu se od ní, abych jí viděl do obličeje.
"Samozřejmě že ti věřím, jenom jsem to potřeboval..." nedokážu říct přesně co.

"Rozdýchat?" nadhodí a já se trochu ztuhle usměju.
"Bill mi řekl, že tu nejspíš budeš." podotkne a já jí k sobě přitisknu ještě víc.

"Promiň, měli jsme si o tom promluvit hned." řeknu a ona se mě pustí.
Je to trochu nepříjemné.

"Hele, příště prostě potichu seď a dýchej, já klidně počkám.
Ale ještě jednou mě od sebe zkus odehnat." pohrozí mi, nevydržím to, takže si jí zase přitáhnu.

"To bych si nedovolil." usměju se a dám jí pusu.
Chová se nějak divně, ale nedokážu říct proč.
Všechno jsme si vyjasnili, nebo je pořád naštvaná?
"Wee, děje se ještě něco?" zeptám se a ona se mi podívá přímo do očí.
Má je tak krásné, a většinu času se dívají jenom na mě.
Mám kliku.

"Nic, jenom by mě zajímalo, jak jste to tady našli." odpoví opatrně.
Do prdele, musí něco tušit, nebo jí to Bill prostě vykecal.
Obvykle toho po něm moc nežádám, ale tohle je pro mě opravdu důležité. Prostě jsem nechtěl, aby o tom věděla, nemusí si o mě dělat starosti ještě ona.
Zhluboka se nadechnu a ona čeká na mojí reakci.

"Jak by? Prostě jsme šli a chtěli si zahulit, pak jsme ale viděli ten žebřík a vylezli sem." řeknu jednoduše.
Je to hodně zkrácená a lehce upravená verze pravdy.
Z jejího pohledu moc dobře poznám, že to rozhodně nesežrala.

"Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, ale něco mi říká, že tak to nebylo." pronese pevně.
Možná bych jí to měl říct, je to moje holka a já jí miluju, což mě přivádí ještě na jeden bod, co jsem s ní chtěl probrat.

"Ber to tak, že odbíhám naschvál od tématu, ale opravdu si mi v té kuchyňce řekla ty dvě magická slovíčka?" zeptám se.
Její tváře se lehce začervenají, culí se u toho.

"Nejspíš si jenom špatně slyšel." zamumlá a dá mi pusu na tvář. Kdepak.
Ona už na mě nikdy nebude zkoušet, že jsem něco neslyšel, nebo že si něco nepamatuju.
Když jde o ní, tak mám dokonalý přehled.

"Ani náhodou, já to moc dobře slyšel." bráním se a začnu jí trochu šimrat.
Chytí mě za ruce a začne mě líbat. Držíme se navzájem, abychom si nikam neutekli, pustí mě dovnitř a já její ústa prozkoumávám jazykem.
Přitáhne si mě za opasek blíž a oddělí se ode mě.

"Miluju tě, i když seš někdy náladový, arogantní a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna..." usmívá se na mě a provokuje mě.
Ještě víc ji k sobě přitisknu.
"Ale je mi to jedno." dopoví a já se tomu nedokážu bránit.
Chci jí líbat tak dlouho, dokud mě nepřipraví o vzduch v plicích.
Posadíme se, ona samozřejmě na mě.
Chvíli mlčí.
Vím co přijde.
Nechci se o tom bavit, ale pochybuji, že se tomu vyhnu.

"Co je?" zeptám se.
Podívá se na mě, je vystrašená.
Rukou mi přejede po jednom z copánků.

"Tome, jak si to tu našel?" položí tu otázku, které se nejvíce obávám.
"Já vím, říkala jsem, že mi to vykládat nemusíš, a taky ne, jenom mi řekni, že si v pořádku." dodá rychle.
Tak hrozně moc jí miluju.
Zaslouží si to vědět.

"Slib mi, že si o mě nebudeš dělat starosti." řeknu a ona neochotně přikývne.
"Řekněme, že už mi nějaký čas nebylo zrovna nejlíp a když jsme se pohádali, tak jsem byl už úplně na dně.
Šel jsem do města, že se mi udělá líp, chtěl jsem si zahulit, tak jsem zašel za roh a našel žebřík.
Volal jsem Billovi, že tu jsem, že mám hroznou chuť to udělat a ať přijede.
Nevím co bych dělal, kdyby za mnou nedorazil." dostanu ze sebe a na jednu stranu je to fajn pocit.
Je to venku.
Wendy vypadá, že se co nevidět rozbrečí, obejmu jí a hladím jí po vlasech.
"To je dobrý, nic se nestalo a teď mám důvod tu zůstat." zasměju se a ona se odtáhne, aby mi mohla dát pusu.

"Počkej, Don't jump...?"
Ani to nemusí doříct. Přikývnu. Tu Bill napsal pro mě. Trochu se zasměje.
"Hustý." vydechne a já se opět ponořím do jejích úst.
Nemusím se zmiňovat, že mě Bill z té římsy dostal hlavně proto, že mi začal říkat o ní.
Stačilo kdyby jenom vyslovil její jméno a já bych na všechno ostatní zapomněl.

"Víš, na tuhle střechu nemám moc hezké vzpomínky, pomůžeš mi vytvořit nové?" zašeptám s lehkým úsměvem.
Zachechtá se a políbí mě na krku.
Rukou sjede k okraji mých kalhot.

"Moc ráda." odpoví taky potichu.