That day

5. Kapitola

Skyler

Sedím zavřená ve třídě s Billem a je mi z toho až fyzicky zle.
Nikdo z nás nechtěl, aby se to tak vyostřilo, jenomže se to stalo.

"Mrzí mě, že tu teď musíme tvrdnout." řekne Bill.
"Spolu." dodá a já si odfrknu, při čemž zakroutím očima.

"Samozřejmě." odseknu a dívám se ven z okna.

"Nemusíš být pořád tak protivná, víš to?" pronese a já se na něj otočím.

"Tak pardon, že mě nebaví tady sedět a poslouchat, co všechno je se mnou špatně a že vždycky za všechno můžu jenom já." odpovím a vrátím se k bezduchému zírání z okna.

"Opravdu si to s Lucy moc nepamatuju. Byl jsem strašně na mol. A když se okolo mě motala, tak jsem jí nechtěl posílat pryč proto, že jsem měl pocit, že bych jí to měl nějak vynahradit." pronese potichu. Zarazí mě to.
Nečekala jsem, že by se k tomuhle tématu někdy dobrovolně vrátil.
Jenomže jsem za to na něj i naštvaná, zrovna teď to vytahovat nemusel.
Jenomže co tady máme jinak celou dobu dělat?

"Proč si mi to neřekla v té tělocvičně?"

"Protože jsem to prostě neřekl. Nevím. Myslel jsem, že by ses kvůli tomu akorát víc naštvala."

"Takže si mi radši začal nadávat." konstatuju a on se snaží potlačit úsměv.

"Zvolil jsem menší zlo." odpoví a já bych se taky usmála, kdybych si nepřipomněla, o čem se bavíme a proč.

"Bille, já nevím, jestli tohle ještě vydržím. Mě nebaví se hádat, ale ty prostě říkáš tolik věcí, že to nemůžu nechat být." zkusím to mírně, i když bych nejradši řvala.

"Teď děláš toho špatného ze mě." procedí skrz zuby.
Tak ráda bych mu dala facku.

"Takže si pořád myslíš, že ta špatná jsem já?"

"To jsem neřekl. Špatní jsme oba dva stejně." odpoví.
Nemám nejmenší tušení, co si mám o nás dvou teď myslet.
Je to neutrální? Jsme kamarádi? Nebo se nemáme rádi?
Proč všechny debaty s ním musí končit tak, že odejde a já zůstanu jenom se svými zmatenými myšlenkami?
Snad dvacet minut ani jeden z nás nic neřekne a já z toho začínám pomalu bláznit.

"Měl si k ní někdy nějaké city?
Když jste spolu tenkrát byli, vím že si to nepamatuješ, ale třeba to ráno potom...já nevím.
Myslel si na ní ještě někdy potom?" zeptám se.
Tahle otázka mě nahlodávala minulý školní rok i celé prázdniny.
Nechtěla jsem být ta druhá ženská, která zaclání.
Chtěla jsem vědět, jestli jsem pro Billa na prvním místě, ale neměla jsem odvahu se na to zeptat.
Teď ovšem už nemám co ztratit.

"Ne. Teda někdy jsem si na ní vzpomněl, ale co jsme začali být spolu, tak ani jednou.
Žádný city jsem pro ni nikdy neměl a nemám." odpoví po chvilce a já nejsem schopná ničeho jiného, než jenom přikývnout.
Ne, že by to snad vyřešilo zmatek v mojí hlavě, aspoň teď ale vím, že mezi námi Lucy nikdy nestála.
Ne doopravdy.
Všechno tohle budu muset samozřejmě detailně probrat s Wendy a jsem si jistá, že i ona teď zažívá zajímavou konverzaci.
Bude to dlouhý a náročný večer.