Snamione: Ve středu moci

Původ Delphini 42

„Kde máte dceru?" vykřikl postarší kouzelník z davu na Hermionu, když v Příčné ulici pózovala se synem.

„Na prázdninách u dědečka," odvětila zlehka a sledovala, jak odpověď menší dav uspokojila, přestože v ní samotné vřela krev. Lily se ani po týdnu neozvala. „Prý už je moc velká na to, abych ji musela doprovázet do každého obchodu," zažertovala a mnoho postávajících čarodějek okolo s ní s povzdechem soucítilo – i ony byly odloženy svými ratolestmi po dobu nakupování školních potřeb do Bradavic.

„Jak se připravujete na nastávající volby?"

„Pracuji každý den, abych mohla pomoci skřítkům, čarodějkám i kouzelníkům. Věřím, že tyto činy mluví za vše."

„Jak reagujete na to, že Parkinson zařadil do programu posílení řad bystrozorů a navrácení mozkomorů do Azkabanu?"

„Takový program se ke mně zatím nedostal," přiznala Hermiona, jejíž tvář stále zdobil přátelský úsměv.

„Tento program si našel mnoho podporovatelů," vykřikl další hlas. „Co na to říkáte?"

„Bezpečnost je velice důležitá, ale nevidím důvod posilovat již tak silné řady." Ve skrytu duše cítila počínající nepohodlí. Parkinson nasadil nejefektivnější a nejstarší zbraň, na kterou slyšeli úplně všichni – strach. „A věřte, že mému muži síly stále nedocházejí." Provokativně mrkla k publiku, za což si záhy sama vynadala, protože jí bylo jasné, která část rozhovoru se dostane na titulní stránku Denního věštce.

Pár otázek na Severuse přešla s grácií, než se vydala i s unuděným Regiem domů, ale těsně před přemístěním si to rozmyslela. Hermioně přetekla trpělivost. Regie na matku pouze vyvalil tmavé oči, když se objevili za domem starého Snapea.

Mudla též nadšený nebyl, když je spatřil na prahu, ale byl dostatečně inteligentní, aby Hermioně ustoupil z cesty a za rameno odvedl chlapce do patra, aby nebyl přítomen konfrontace matky s dcerou.

Hermiona si předem připravila hůlku, aby dceru v případě nouze zastavila.

„Lily, musíme si promluvit," vtrhla do obýváku. Dívka ležela v šortkách a tílku na gauči a znuděně sledovala televizi.

„Čekala jsem, že se děda prořekne dřív," okomentovala Lily bez špetky vzrušení, což Hermionu dopalovalo nejvíce. Dívka nereagovala ani na vytasenou hůlku.

„Všichni jsme čekali, že dostaneš rozum." Čarodějka sklonila hůlku, ale stále zůstávala ostražitá. Tentokrát nesměla dovolit, aby se Lily přemístila, protože už neměla kam. „Místo toho tě musím odvést domu sama."

„Aby mě táta zavřel doma? To můžu zůstat tady." V televizi skočila reklama a Lily přepnula program.

„To, jak ses chovala k otci, je naprosto neodpustitelné, ale to si s ním budeš muset vyříkat sama. Já přišla, abych tě odvedla domů a je mi jedno, kolik síly a donucovacích prostředků k tomu budu muset použít." Čarodějka přistoupila k dceři ještě blíže, aby mohla ztišit hlas. „A také bychom si mohly promluvit o tom náramku. Všimla jsem se, že Delphini na má skoro stejný." Poprvé upoutala Lilyinu pozornost.

„Náhoda."

„Stejná jako ta, že tvůj otec našel stejný u jednoho zatčeného? Delphini jsem ještě věřila, že se jedná o doplněk, ale ty jsi svojí reakcí všem dokázala, že se jedná o něco mnohem významnějšího." Dívka zarytě seděla a mlčela. „Lily, tady už přestává veškerá legrace, jeden z nositelů náramku skončil v Azkabanu." Opatrně si k dceři přisedla. „Musíš nám říct, co se děje, abychom tě mohli ochránit."

„Nepotřebuji hlídat, vystačím si sama."

„Lily, jsi úžasná čarodějka, ale Smrtijedi byli kouzelníci, jako je tvůj otec. Ani jedna z nás by proti němu neobstála." Stále pevně svírala hůlku, aby dokázala v případě nouze dceru zastavit všemi možnými prostředky. „Nemůžeš se zaplést s takovými lidmi."

„S nikým takovým se nezaplétám," sykla mladá čarodějka rozladěně, zatímco hleděla na své spojené dlaně v klíně a náramek.

„Víš, jaký původ má Delphini... Je jasné, že pokud ona něco-"

„Ne, mami!" Hermioně naskočila husí kůže, když zaslechla tón hlasu vlastní dcery. Kde byla její maličká holčička, která potřebovala chránit? „Nic o tom nevíš, tak Delphini nesuď."

„Miláčku, tak mi pověz, co ta tvoje koalice s Delphini znamená."

„Nejsem Smrtijed," vydechla znechuceně, „a Delphi taky ne, i když její máma byla Bellatrix Lestrangeová a táta Voldemort." Hermiona ztuhla. Tato informace byla přísně tajná, ani Delphini ji neměla znát...

„Lily, to není-"

„Pravda?" Ušklíbla se a Snapeovské rysy se začaly projevovat v obličeji jemné dívky. „Nemusíš mi nic nalhávat. Víte to s tátou oba – já vím."

„Jak?"

„Delphini to ví a řekla to i mně."

„Zlato, já vůbec nevím, co ti na to říct," vydechla těžce Hermiona. Stisk hůlky oslaboval, ale stále se držela. Musela svoji dceru dostat domu, do bezpečí, i kdyby ji to mělo stát vše. „Přivedl tě k tomu Teddy? To on tě přesvědčil, abys následovala jeho sestru?" To jediné dávalo čarodějce smysl.

„Ne," zamručela, ale Hermiona byla ráda, že její dcera doposud komunikovala, „jsem mnohem lepší čarodějka než on."

„Tak proč to děláš?"

„Protože ho chráním."

„Před čím, Lily?"

„Před čím jsi ty chránila strejdu Harryho?"

Voldemort?!

Jste zmatení? To my všichni...

Předem moc děkuji za krásné komentáře k předešlým částem - všechny jsem četla a ještě na ně i zareaguji. A omlouvám se za měsíční prodlevu (cestovala jsem, rozepsala další příběh a prostě uvízla v tomto příběhu na "mrtvém bodě", jelikož vím, co do něj chci dát, ale občas tápu, jak to udělat)

Děkuji za pochopení a doufám, že mi odpustíte, když brzy přidám další díl :)