Snamione: Ve středu moci

Koncert 25

Ačkoliv se Severus vrátil den po svém odchodu zpět domu, Hermiona měla pocit, že muž stále zůstával v myšlenkách mimo domov. Starý Snape doslova dotáhl kouzelníka až ke stromečku, donutil jej strávit celý den po boku rodiny a ve finále opustil dům bez něj. Severus za celý den na Hermionu nepromluvil a nepromluvil ani následující tři dny, zatímco spolu trávili volno po Vánocích i s dětmi.

Hermiona prostupovala davem uzoučkou uličkou, kterou prorážel Severus, jehož následovaly děti. Benefiční koncert před ukončením starého roku lákal každoročně většinu kouzelnických domácností z celé Británie a Hermiona tam nesměla chybět, plánovala-li se účastnit nových voleb. Vysoký kouzelník v bystrozorském hábitu se prodíral až k pódiu, aby mohla Hermiona všechny přítomné pozdravit a aby on mohl demonstrovat zabezpečení prostoru, přestože přišel pouze z osobních důvodů. Harry z pódia zdravit Hermionu strohým kývnutím, čehož si všimla i Lily a zpoza otcových zad na strýčka zamávala – to si již dav začínal uvědomovat, jaká rodina se jím prodírala.

„Tady to bude stačit," pronesl Severus přes rameno a děti se okamžitě zastavily. Dobrý výhled na pódium, dostatečně blízko únikových cest, chráněno několika řadami fanoušků před nimi... Čarodějka ve světle růžovém kabátku došla ke svému muži a zavěsila se do něj – jako každý rok žádala o doprovod na pódium. Severus nic neřekl, ale ženu vzorně dovedl na stanovené místo a pomohl jí i do schodů. To již přihlížející kouzelníci a čarodějka výskali. Jakmile Hermiona přistoupila k Harrymu a přátelsky se políbili na tváře, dav propukl v nekončící jásot.

Proslov k fanouškům byl pro Hermionu stresující, přesto věřila, že se jí veškeré formální záležitosti povedly, dokud nedorazil protikandidát pan Parkinson, postarší muž se škrobeným výrazem ve tváři a malou broží hada v klopě. Hermiona nemusela nikdy vynakládat velké úsilí, aby se dovtípila, do jaké koleje v Bradavicích chodil, než utekl při prvním řádění Voldemorta na rozdíl od svého bratra, otce Pansy Parkinsonové, do Ameriky. Mnohem větší úsilí však musela vynaložit, aby se tvářila stále přátelsky, i když se kouzelník navážel do jejího proslovu, práce a Severuse.

Vydržela nejnutnější požadovanou dobu na pódiu, než se téměř rozeběhla za Severusem, kterého vzala veřejně za ruku a nepouštěla ji, i když se již vrátili k dětem. Lily se opovržlivě ušklíbla, když Parkinson z pódia ještě utrousil jeden či dva kousavé komentáře na Severusovu minulost, než se zmíněného místa konečně zmocnili opravdoví umělci, kvůli kterým všichni dorazili.

V průběhu koncertu Hermiona téměř zapomněla na hrubé chování starého chlapa v šedém hábitu, jenž sprostě pomlouval její rodinu, nicméně jeho pohled na sobě cítila každou chvílí i poté. Stejně jako viděla zrzavého chlapa, Parkinsonova pobočníka, ten jejím směrem dokonce jednou ukazoval prstem a něco Parkinsonovi zaujatě vyprávěl.

„Hermiono, nechtěli byste se dnes večer stavit na skleničku?" Harry je v bystrozorském hábitu doběhl, když se již chystali domu. „Samozřejmě i s dětmi." Objal děti kolem ramen a přitáhl k sobě, takže se obě děti chichotaly.

„Zůstanu doma," utrousil Severus netrpělivě.

„V tom případě jsme domluveni – ty přijdeš k nám na večeři i s Kráturou a sklenku vína si dáme potom." Spiklenecky šťouchla do manžela, který již naštěstí nic víc neřekl. Nemluvil však ani doma, pouze jednou odpověděl Lily a před večeří se zvedl z křesla, aby si stoupl za Regieho a zkontroloval jeho úkol na lektvary. Chlapec jej o to nežádal, zároveň však pergamen před otcovýma pátravýma očima neschoval.

„Vše v pořádku?" zeptala se zvědavě čarodějka ze svého místa u krbu. Doufala, že by konečně mohla navázat hovor s kouzelníkem. Děti je pojily v časech dobrých i těch zlých.

„Ovšem," okomentoval Severus práci. Regie se viditelně uvolnil a pro sebe se usmál.

„Regie, ukliď si úkoly, za chvíli přijde Harry." Chlapec ihned uposlechl a zmizel. „Severusi, mohl by sis, prosím, sednout ke mně?" Muž nedůvěřivě splnil, co si přála. Uchovával mezi nimi stále velkou mezeru. „Regie je celý po tobě," zamumlala nevině. „A Lily-"

„Nezpochybňuji, že jsou to moje děti." První slova po téměř týdnu, která skutečně adresoval své ženě.

„Já... Omlouvám se, neměla jsem ti nic říkat. Bylo to naprosto zbytečné a jen ti to ublížilo."

„Co? Že se mnou nemůžeš otěhotnět přirozenou cestou?" Naštvaný a zároveň pobavený úšklebek na okamžik ovládl celou tvář. Muž vypadal mnohem starší, než doopravdy byl.

„Je jedno jak, důležité je, že máme dvě krásné děti, za které bychom dýchali."

„Ano," vydechl zamyšleně, „dýchali." Promnul si kořen nosu, což značilo, že by ještě mohl něco říct.

„Miluju tě!"

„Neměla bys."

Tato kapitola je trochu hektická, přiznávám, ale konečně potkáváme Hermionina největšího rivala.

Moc děkuji za tolik krásných komentářů, příště vám vydám kapitolu o něco dříve :)