Unbelievable |Starker, Pepperony|

J jako Jak pak chceš chránit tenhle svět

„Děvko," slyšel Beckův ostrý tón hlasu, „vstávat." Oslovený ale dál ležel bez větší reakce. Ať se snažil sebevíc, jeho tělo zkrátka nebylo s to se pohnout. Připadal si, jako by měl ke každé končetině přidělané těžké závaží a stále se mu po waterboardingu nedařilo se pořádně nadechnout. Bolest se rozšířila celou lebkou, když ho muž popadl za vlasy prudce mu škubl hlavou nahoru. Peter následně pomalu otevřel oči a zabralo pár okamžiků, než se mu podařilo pořádně zaostřit Beckovu tvář.

„Jen se na sebe podívej," zavrtěl hlavou. „Tak ubohý..." Peterova mysl zůstávala obalena prazvláštním oparem, ústa pootevřená, oči se jen tak tak nezavřely.

„Co by si o tobě pomyslel Stark, kdyby viděl, jaká seš troska...? Stále věříš, že tě měl doopravdy rád? Pfff, nikdy jsi pro něj neznamenal víc než další z jeho projektů. Stačil by jediný pohled na tebe a utíkal by pryč. Ale kdo ví, možná by tě rovnou zabil, aby tebe i nás všechny ušetřil trápení... Nikomu na tobě nezáleží, jsi jen břemeno."

Po těch jedovatých slovech muž Petera bez jakéhokoli varování pustil a chlapcova hlava tvrdě narazila zpět do vlhké betonové podlahy. Hluk rezonoval celou lebkou, ale mladý brunet v sobě neměl dostatek sil ani na výkřik. I přes to drásající pískání v uších až dobře slyšel Quentinův zlověstný smích.

„Vážně má tohle být ten tolik opěvovaný Spider-man? Nejnovější adept do týmu Avengers? Co touží bojovat po boku těch nejlepších z nejlepších? Když nezvládneš ani udržet vlastní hlavu nahoře, jak pak chceš chránit tenhle svět?"

Peterovi se do očí hrnuly slzy, ale dávno si zakázal plakat.

Cítil, jak se v jeho srdci postupně hromadí všechno to zoufalství a nenávist.

Nenávist nejen k Beckovi, ale především k sobě samému.

Proč nezvládl být silnější? Proč se tomu nedokázal ubránit? Bez svých schopností nebyl nic. Nic! Jak jen kdy mohl věřit, že by ho někdo tak slavný a úspěšný jako Tony Stark mohl upřímně a nefalšovaně milovat? Chránit ho?

Peterova mysl pomalu přestávala bojovat a hledat z tohohle velkého nekonečného kruhu bolesti a ponižování cestu ven.

Existovala vůbec ještě cesta zpět?

Tahle bolest nikdy neodejde.

Zavřel oči a pokusil se uniknout kruté realitě zpět do temnoty, avšak jeho věznitel odhadl jeho úmysl a nedovolil mu to. Silně kopl mladíka do břicha: „Na to rychle zapomeň! Zůstaneš hezky vzhůru."

Sklonil se k chlapci blíž a zašeptal mu do ucha: „Nikdy neunikneš; slyšíš? Nikdy se odsud nedostaneš." 

Peter prudce vyletěl do sedu celý zadýchaný a zpocený.

Rozhlédl se po potemnělé místnosti. Podle absence světla za okny poznal, že zatímco spal, musel uplynout další den. Vskutku zvláštní, že tato iluze trvá takhle dlouho. Za celou dobu strávenou mezi těmito čtyřmi stěnami svůj přidělený pokoj neopustil; rovněž s nikým neprohodil jediné slovo. Nejprve trpělivě čekal, jestli se nevrátí ta prapodivná verze Tonyho, která mu nijak nenadávala, ani po něm nechtěla sex a ani mu do těla nevypalovala další cejch; jenže se tak nestalo. Veškerý čas s ním trávila dlouhovlasá žena s ustaraným výrazem ve tváři, která právě teď spala v křesle kousek od jeho postele.

Konečně.

Toho využije.

Zrakem sklouzl na své levé předloktí, do kterého mu vedlo pár hadiček s nejrůznějšími léky na bolest. Jen další připomínka jeho slabosti. Volnou třesoucí se rukou se natáhl a prudkými pohyby si infuze jednu po druhé vytrhal. Některé šly snadno, některé zabolely. Ještě chvíli zůstal sedět a zhluboka dýchal. Odhrnul deku a pomalounku vstal. Jakmile stál na nohou, trvalo, než byl schopen udělat první krok.

Na jednu stranu měl šílený strach, ale musel vědět, co je cílem tohoto Beckova divadýlka a proč vídá zcela neznámé tváře, které mu naháněly hrůzu. Konečně přišla chvíle, kdy po něm někdo z těch lidí něco nechtěl a za stěnami pokoje mohly čekat odpovědi, které tak nutně potřeboval. Není zvláštní, že Petera doposud vůbec nenapadla možnost, že by snad mohl být jeho věznění konec?

Po každém namáhavém kroku pohlédl na spící ženu, zda se náhodou neprobouzí. Co nejtišeji vzal za kliku a vyšel na chodbu. Bosý se vydal prázdnou chodbou a hledal Quentina, „Luciuse", Tonyho, jež by se vysmáli jeho zbabělosti... kohokoli. Nenarazil však na jedinou živou duši.

Nestihl se dostat ani na druhý konec chodby a už cítil, jak mu docházejí síly. Musel se zády opřít o zeď a sesunul se podél ní na zem, opíraje si o ní hlavu. Tvář schoval do dlaní. Po všech těch týdnech se na povrch probojoval první hlasitý vzlyk.

Co se to jenom děje? Proč je tady? Kde je jeho cela? Proč mu nedávají pásku přes oči?

Dál plakal, celý vystrašený a zoufalý, dokud nezaznamenal klapot bot, který se před ním zastavil. Zvedl zarudlou tvář a jeho tmavé oči se setkaly s dalšími dosti podobnými. Miliardář, který se do nemocnice vrátil jen proto, aby se zpovzdálí a potají ujistil o zlepšujícím se zdravotním stavu svého milého, se na Petera díval se stejně utrápeným výrazem. Nečekal, že se setkají. Nestihl vůbec nic říct, když se mladík rozplakal ještě víc a svalil se Tonymu k nohám.