Unbelievable |Starker, Pepperony|

M jako Musí přestat mluvit

 „Nemel sebou," napomenul Brock Petera už poněkolikáté a znovu se s nožíkem, z něhož se ještě kouřilo, sklonil k mladíkově odhalenému stehnu, pokrytém modřinami. Protentokrát kreslil čárku vodorovnou, kterou měl všechny předešlé – svislé – spojit dohromady. Chlapec hekl, jak se znovu otevřely staré rány a krev se pomalu opět dostávala ven a stékala po kůži. Prosil by, ale roubík pevně utažený kolem jeho obličeje mu úspěšně bránil v jakékoli artikulaci. Před nedávnem mu jej jeho věznitelé bez milosti násilím nacpali do úst a to ve chvíli, kdy jeden z mužů zaregistroval, že si chlapec o samotě pro sebe opakuje své osobní informace, aby si je neustále připomínal a úplně se nezbláznil.

„Děvky nemluví."

V krátkých chvílích, kdy chlapci dopřávali nějaký ten spánek, schválně nahlas z reproduktorů pouštěli zvuky šumění či skřípání, za účelem zabránit mladému brunetovi v tom, aby se dostal do REM fáze spánku. Tohle samo o sobě nemělo moc význam, neboť maximálně po třech hodinách chlapce beztak probudili. Peter tak mimo jiné trpěl i neuvěřitelnou spánkovou deprivací, což se na něm podepisovalo den ode dne víc a víc.

Stále pořád dokola vídal v zelené mlze známé tváře, které na něj křičely ze všech stran. Zacpával si uši v marné snaze je zahnat, ale hlasy se ozývaly už i uvnitř jeho hlavy. Jako kdyby měl hluboko v mysli schované další lidi, kteří se navzájem překřikují. S pláčem si schoulený na zemi rval vlasy a nejednou přemýšlel, že možná kdyby se co nejrychleji rozběhl proti zdi, rozkřápl by si lebku a potom by konečně přišlo ticho. To bylo poprvé, kdy doopravdy zauvažoval nad dobrovolným ukončením svého ubohého života.

Podruhé, potřetí, počtvrté, popáté... v podstatě kdykoli, kdy jej navštěvovali jeho únosci a používali jeho tělo dle vlastní libosti. Před Rumlowem a dalšími kumpány byl obvykle nucen klečet na rozedřených kolenou, jindy zas na všech čtyřech. Bavilo je ho ponižovat. Jedny z nejhorších chvil pro něj však byly ale ty, kdy přicházel Beck, který si Petera posadil na klín, zatímco mu šeptal do ucha, jak moc se mu mladý chlapec líbí. Peter vrtěl hlavou a zavíral uslzené oči v marných pokusech se v myšlenkách vrátit ke své vysněné verzi Tonyho Starka, za což si akorát vysluhoval pár facek. „Otevři oči," říkával mu. Chlapec se ze strachu přinutil vyhovět, ale vrhl při tom na Quentina pohled se vším znechucením, které v sobě dokázal najít.

„Tony mě najde," ujišťoval se zpočátku. Ale dny plynuly (možná dokonce i měsíce, celé roky... co on věděl? Nedokázal čas odhadnout) a Tony nepřicházel. Respektive nepřicházel Tony z jeho představ, možná vzpomínek.

Z přemýšlení ho vytrhlo rozletění dveří a do potemnělé místnosti vtrhl Kapitán Amerika spolu s Black Widow v patách.

„Mám tě na mušce, hajzle, ani se nehni, jinak tě střelím přímo do koulí," křikla na Rumlowa, který se okamžitě od Petera odtáhl a zvedl ruce nad hlavu. „Dobře, moc dobře."

Peter zrychleně dýchal, zatímco Steve oznamoval do vysílačky, že ho našli. Natasha zas nařídila muži vedle něj, aby jej rozvázal, než jej odvedla o kus dál a spoutala ho. Když se tak stalo, a Peter mohl po dlouhé době konečně znovu hýbat pažemi, dovnitř se přiřítil i udýchaný Iron man. Okamžitě odhalil zpocenou tvář, ale zbytek brnění si ponechal na sobě.

„Díkybohu, Petere!" rozběhl se k němu.

„Ne!" vykřikl chlapec a zasyčel bolestí, když před sebe instinktivně natáhl nedostatečně prokrvenou paži, aby miliardáře zastavil. „Zůstaň, kde jsi! Nepřibližuj se ke mně!"

Nechápal. „Petere, klid. To jsem já."

„Nejsi! Na to už znovu neskočím," vrtěl hlavou. Ne ne, už se nenechá znovu ponížit takovýmto způsobem. Vousatý muž se ani nesnažil skrýt své zmatení, když se otočil na další hrdiny.

„Pete, lásko, co se děje?" hleděl na něj. „Co se ti stalo?" Postupoval opatrně směrem k chlapci s každou další větou, kterou jej ujišťoval, že ať už se tu odehrálo cokoli, on mu neublíží. Nikdy by mu neublížil.

„Vím jen, že bych raději umřel, než abych ti ještě někdy takhle ublížil."

I když se k mladému brunetovi nakonec dostal na vzdálenost necelého metru, Peter si pevně stál za svým. Nesahejte na mě. Nedotýkejte se mě. Jděte pryč. Jste jen další přelud.

Celá scéna byla opět pečlivě monitorována a sledována jak Beckem, tak i člověkem, pro kterého pracoval a který také celý tento plán zahrnující únos, nahrávání a posílání kazet, iluze a vymývání mozku sestavil jako první.

„Výborně," pochválila osoba mladšího muže a položila mu hrdě ruku na rameno. „I kdyby ho Stark doopravdy našel, víme, že jsme dosáhli úspěchu. Ten kluk už v tuhle chvíli neuvěří ničemu." A stiskem jediného tlačítka se všechny postavy kolem chlapce rozplynuly. „Zbývá už jen jediná věc," strčila si mezi rty cigaretu a nechala si ji od Quentina zapálit. „Musí přestat mluvit."

„To je jen otázkou času šéfe," mrkl muž a také si zapálil.

A měl pravdu.

Peter se ve všem tom zmatku a bolesti snažil pevně držet všeho, u čehož věřil, že se skutečně odehrálo, ale aniž by to sám sobě připustil, celý jeho svět se dávno pomotal.

Zapomínal a nebyl si jist, kde mezi všemi těmi iluzemi začínala realita.

Co byla přítomnost a co dávno patřilo minulosti.

Co byla vážená vzpomínka a co naopak pouhá bezcenná lež či výmysl.

Už neplakal, ani nebojoval.

Uzavřel se do sebe.

Jako by se z něj stal pouhý nástroj, se kterým si každý dělá, co jej zrovna napadne.

Jedinou jistotou, která mu v těžkých chvílích dělala společnost, se stala tmavá jizva na spodní části jeho břicha. Nápis, jejž mu prostřednictvím rozžhavené čepele nože zanechal tajemný muž s Tonyho tváří, možná to dokonce byl samotný Tony.

DĚVKA.