Unbelievable |Starker, Pepperony|

D jako Děvky nemluví

Peter ležel schoulený na zemi a s hysterickým pláčem si dlaní zacpával ústa, zarývaje si nehty do tváře.

„Jsi ještě naivnější, než jsem si myslel."

Prsty volné ruky opatrně přejel po krvavých stopách, zdobících jeho podbřišek, jež se stáčely do pokřivených písmen.

Peter intuitivně vymrštil do vzduchu jednu nohu, aby muže před sebou kopl do holenní kosti a přinutil ho ztratit rovnováhu. ‚Tony' sykl bolestí a Peter se překulil dopředu, aby se mohl postavit, jakmile však pozvedl hlavu, setkal se s hlavní pistole. Muž přemožený vztekem mířil přímo na Peterovu hlavu. Chlapec v panice přivřel oči a ještě naposledy se pokusil vyprostit své ruce z pevného sevření kobercovky.

Křičel, když padl výstřel, ale necítil žádnou novou bolest.

Jen zvonění v uších kvůli ohlušujícímu zvuku střelby.

„Poslední varování, chlapče... Měl by ses konečně naučit, kde je tvé místo." Chytil muž Petera za bradu a přinutil ho pohlédnout mu do očí, kterým se tak usilovně vyhýbal, a přitlačil mu ještě teplou hlaveň k pravému spánku. Naklonil se blíž a jedním rychlým pohybem slízl slzy z Peterovy tváře. Brunetovi zabralo několik sekund, než se ze šoku probral; to už zbraň byla pryč a muž volnou rukou zalovil v kapse a k překvapení chlapce, který se už v duchu připravoval na nejhorší, vylovil obyčejnou kudlu. Vzhlédl. Ze tmy kolem nich se za Tonyho zády vynořily postavy dvou únosců z Beckova týmu – John (jehož beztak nepřestával nazývat Luciusem Malfoyem) a Brock, v hlavě si automaticky zopakoval jejich jména. Bojoval, jakmile jej nově příchozí vší silou přišpendlili k zemi. Děsil se pohledu na Tonyho, který s ním ani na malý moment nepřerušil oční kontakt. Mužovu dlaň obalila část známého červeného brnění s repulsorem, který nejprve namířil na neklidného mladíka před sebou, aby jej ještě o trochu víc postrašil, než jím namířil na nůž ve své druhé ruce.

„Už na začátku jsme se stihli přesvědčit, že řezy pouhým nožem na tvém krásném těle moc dlouho nevydrží," mluvil tiše, pomalu a zcela klidně, zatímco si připravoval vše potřebné. S nažhaveným nožem se k mladíkovi přiblížil o dva kroky, načež Peter sebou začal škubat ještě víc a řval přitom z plných plic.

„P-Prosím, pane bože, přestaň, prosím!" žadonil, když se rozpálený kov dotkl jeho břicha. Muž jeho prosby pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým zase hezky ven. Upřeně hleděl na krev vytékající z mladíkovy rány a neodpustil si zakroucení hrotem nažhaveného nože, jakmile dokončil první písmeno.

„Ach, pane, prosím, PROSÍM!" Starší podrážděně zavrčel a plácl Petera hřbetem ruky přes tvář. Přestože facka opravdu nebolela, ponížení vhnalo Petrovi do očí nové slzy. „Zavřeš konečně pusu? Ničíš mi tuhle nádhernou chvíli... chci si ji užít."

Peter nepřestával plakat a skučet bolestí, zatímco mu do kůže byla vyryta další nová písmena. Bolest brzy otupila jeho veškeré zbylé smysly tak, až i přes své vrcholné soustředění nedokázal rozeznat, které slovo se tvoří.

Pak se nůž od jeho kůže vzdálil.

Myslel, že je po všem.

Ostatní přítomní se náramně bavili, když chlapcovu naději zhatili a zatímco jej Brock pevně držel, aby sebou tolik nemlel, „Lucius" mu na boku stáhl kalhoty, aby Tony – muž s Tonyho tváří! – mohl do chlapcova stehna ještě vyříznout pár čar, které připomínaly ty, které ve filmech vězni vyrývají do stěny své cely jako upomínku toho, jak dlouhou dobu zde strávili.

Tyhle však neznačily dny. Svým počtem odpovídali tomu, kolikrát jej v tomhle pekle stihli znásilnit. Nepřestávali roztřeseného chlapce napomínat, aby v žádném případě nezapomněl, že na stehnech má ještě spoustu místa.

Jako třešničku na dortu mu Brock kolem krku utáhl tlustý drsný kožený pás, jež až nápadně připomínal obojek pro psa. Utáhl tak silně, že chlapec sotva dýchat mohl a řetězem připevnil ke zdi. 

Následně už bylo opravdu po všem.

Petera probudil silný kopanec do žeber a ostré zatahání za řetěz.

„Hej, děvko!" Chlapec rozespale vzhlédl. Protentokrát nad sebou po dlouhém ostření rozpoznal Beckovu tvář lemovanou tmavě hnědými vlasy a několikadenním strništěm. „Koukám, že na to konečně slyšíš," ušklíbl se, než znovu zvážněl. „Kdo ti dovolil spát?!"

„Promiňte, už se to nestane," vyloudil se ze sebe zcela překvapen, že se ani jednou nezadrhl. Svou chybu pochopil vzápětí, kdy muž podrážděně zavrčel a silně Petera skopl zpátky na zem. „Děvky nemluví." Dřív by na něj chlapec bez váhání vyplázl jazyk a ještě by přidal nějakou kousavou poznámku, nyní mu však na něco takového nezbyla žádná síla a tak jen poslušně sklopil zrak a mírně přikývl.

Netušil, jak dlouho dobu zde už strávil, ale vzdal se naděje, že jej jeho milovaný opravdový Tony, který mu s láskou šeptal uklidňující slova na dobrou noc, kdy najde. Možná, že tu byl zavřený dávno předtím a celý jeho vztah s Iron manem byl jen další z iluzí, kterými ho tady mučili, a skutečný Tony Stark právě někde večeří se svou přítelkyní Pepper, nebo se dokonce rozplývá nad dětskou postýlkou a nemá ponětí, co je Peter zač nebo kde se právě nachází.

Tato představa jej zabolela ze všeho nejvíc.