Unbelievable |Starker, Pepperony|

Ř jako Řekni si

První věcí, která plně dolehla k Peterovým uším, bylo až bolestivě hlasité a dlouhé pípání a do nosu jej udeřil štiplavý pach dezinfekce. Pomalu začal proti ostrému světlu otevírat oči. Nezvyklé, že nemá pásku.

„Proboha, zlat-to... jen, jen vydrž, dojdu pro doktora," uslyšel ženský hlas. Chlapci se sice zdál být povědomý, ale i tak si k němu nedokázal přiřadit tvář. Všechno bylo rozmazané. Pokusil se pohnout, ale jeho tělo odmítlo poslouchat.

Vydechl a zavřel oči, když se kolem něj náhle utvořil hlouček z bílých plášťů. Lékaři jej brali za ruce, aby změřili puls, tlak, nebo mu posvítili baterkou do jednoho oka, pak zase do druhého, pro kontrolu správné reakce zornic. Ptali se, jak se jmenuje, u koho bydlí, kdy se narodil, jestli ví, jaký je datum... Všude bylo rušno, ale Peter se přesto od dění kolem sebe cítil prapodivně vzdálený. Nic nechápal. Ani na jednu jejich otázku neodpověděl. Snažil se ze všech sil soustředit, ale jeho mysl byla příliš vyčerpaná. Dál ležel bez hnutí, oči upřel na strop, který se zdál být jediným pevným bodem v místnosti.

Měl sucho v ústech.

Dejte mi napít, prosím, pomyslel si. Budu hodný.

Netrpělivě vyčkával na okamžik, kdy se i tito podivní cizí lidé změní v tmavozelený dým a spatří Beckův známý úšklebek. Podle povah situací a lidí, které pravidelně vídal, se Peter po čase naučil rozpoznávat, co se od něj očekává či o jakou jde lekci, avšak tentokrát byl ztracen. V jeho srdci rostl neklid. Nevěděl, co má dělat. 

Kde je Quentin? 

Bruce Tonyho nedokázal dohonit, a tak se mu podařilo dostat se bez větších potíží až k oněm dveřím, za nimiž se ozývaly navzájem se překrývající tlumené hlubší hlasy. Stál tam s rukou napůl cesty ke klice, když vtom zarazil.

„Bude se tě bát," blesklo mu hlavou.

Nasál vzduch do plic, sklopil zrak a vydechl.

Co to vyvádí? 

Takhle to nemělo být.

Stačilo by jen škvírou mezi dveřmi nakouknout. Peter byl blízko, tak blízko... a zároveň tak daleko.

„Nechci, abys byl ještě někdy součástí jeho života, protože podívej se, kam to vedlo, když jsi jí byl."

Jo, přiznal si v duchu. Ať už pravda bolela jakkoli, dal May slib. Otočil se na patě a pomalým váhavým krokem se vydal chodbou pryč.

Peter byl v bezpečí, jeho práce tu skončila.

Když Tony dorazil do svého pokoje, připadal si podivně prázdný. Začal si pomalu sbírat těchpár věcí, co mu sem přátelé donesli, s plánem odsud vypadnout co nejdřív to půjde a nechat Peterovi i jeho tetě prostor na zotavení, který potřebovali. Jeho rameno sice stále mělo k zahojení daleko, ale ortéza ho pomáhala udržet na svém místě, a jelikož prášky stále zobal jako tic tacy, bolest prakticky necítil.  

„Tony?" otočil se k May stojící ve dveřích. Navzdory faktu, že její synovec opět nabyl vědomí, její výraz se zdál být plný starosti. „Peter je vzhůru," pravila tiše a mnula si ruce. 

„Já vím," přitakal muž. „Bruce mi to řekl. Jak je mu?" Dal tablet do obalu a zdravou rukou svou černou tašku zapnul.  

„No, víš..." May si povzdechla, váhala. „On... nemluví." Miliardář na ni znova nechápavě pohlédl. „Ani já, ani nikdo z doktorů... nikdo z něj nedostal jedinou hlásku; ale kdyby jen to... leží jako bez duše. Na nikoho, na nic nereaguje, jako by byl sám. Přitom podle lékařů nemá poškozené žádné důležité nervy. Chtěla jsem tě požádat, jestli bys nemohl," povzdychla si, „možná by ses– za ním mohl zastavit a zkusit si s ním nějak... promluvit?"