Unbelievable |Starker, Pepperony|

P jako Pořád tě mám v hlavě

Než se Peter stačil vzpamatovat, přišlo pondělí a začátek nového týdne. Přestože by nejraději zůstal v posteli dvacet čtyři sedm, vyrazil do školy s nadějí, že mu laborka z biologie nebo jeho nejlepší přítel pomohou zapomenout. Alespoň na malou chvíli.

Na to, aby si svůj omyl uvědomil nepotřeboval ani deset minut, když hned u skříněk narazil na Flashe, jež ho ihned chytil za límec a přitiskl ke zdi.

„Podívej, cos mi udělal!" ukázal na svůj zalepený nos, „Ve špitálu jsem trčel dvě hodiny a k tomu teď vypadám jako debil!"

„Prosím, Flashi, dneska ne," zvedl k němu Peter uslzené oči.

„Copak, Parkere?" Naklonil hlavu na stranu. „Dneska nemáš den?" zeptal se s předstíraným zájmem a lítostí, než nižšímu chlapci zasadil ránu pěstí do břicha a obličeje, až se brunetovi podlomila kolena. To jeho tyranovi naštěstí (prozatím) stačilo a odebral se se svou bandou, jež stála opodál a celou situaci bedlivě sledovala, do třídy, zatímco se všichni oplzlými vtípky dál bavili na Peterův účet. Jemu to bylo fuk, mohl Flashovi i těm tupcům, co si navzájem říkali přátelé, zlomit všechny kosti v těle bez mrknutí oka, ale k čemu? Nechal slzy volně stékat po tvářích a vyškrábal se na nohy, než věnoval smutný úsměv nově příchozímu Nedovi, který se ho ani nezkoušel na cokoli ptát. O Tonym jeho nejlepší přítel samozřejmě nevěděl ani ťuk, avšak vycítil, že se stalo něco nemilého, ale rozhodl se dát Peterovi prostor. Až se bude cítit připravený, sám mu o svém problému poví.

Následující dny se vlekly neskutečně pomalu a ve výsledku jako by všechny splývaly v jeden. Každý z nich byl pro Petera katastrofou. Ve škole se nedokázal na nic soustředit; nejednou se přistihl, jak čte tu samou větu pořád dokola a přitom nemá sebemenší tušení, o čem vlastně je. Doma pak nedělal nic krom sledování televize nebo spánku. Sem tam poslouchal i hudbu. Nejraději ze všeho však spal, protože kdykoli byl při vědomí, všechno kolem jako by mu naschvál připomínalo Tonyho. Nenáviděl to! Nic nedokázalo zabránit jeho mysli, aby se znovu a znovu vracela zpět k mužovým tmavým očím a namyšlenému úsměvu. Od Spider-mana rozhodl dát si na chvíli pauzu, neboť domů se vždy vracel vyčerpaný, někdy s pár modřinami od jeho tyranů, zhroutil se na postel a zabořil obličej do polštáře.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Tony na tom nebyl o moc líp, avšak na rozdíl od Petera, uměl své pocity lépe zamaskovat a držet na uzdě před ostatními lidmi, takže nikdo v jeho okolí nezaregistroval, že by se v jeho životě cokoli změnilo. Poté, co se Pepper odebrala na kutě, dlouho sedával v laboratoři, před očima noční New York, v dlaních svíral sklenku hořké whiskey a snažil se myslet na doslova cokoli krom Petera a mouder typu „Nejdřív o něco musíme přijít, abychom si uvědomili, jak moc nám to bude scházet". Ale stejně pokaždé nechtěně skončil právě u těchto dvou bodů. Peter mu chyběl víc, než by byl vůbec schopen přiznat. Ty jeho zarudlé tváře, nepochopitelný smysl pro humor, houpání se na patách, kousání spodního rtu kdykoli se cítil nesvůj, to nekonečné množství otázek...

„Ahoj, Anthony!" zvolal Peter energicky, jakmile se za ním zaklaply dveře laboratoře zalité sluncem. Bavilo ho takto svého přítele oslovovat a Tony mu to, snad jako jedinému člověku na planetě, dovolil.

„Ahoj, Petey," odpověděl nepřítomně druhý. Chlapec se zhoupl na patách dozadu.

„A jakej byl tvůj dnešní vejlet se školou, Petere?" spustil, když si ho muž nějakou chvíli nevšímal a nasadil hlubší tón hlasu ve snaze napodobit ten Tonyho. „No jo, byl prima, docela fajn, Tony, díky za optání." „Nestalo se nic zvláštního nebo zajímavýho?" „To jsem rád, že se ptáš, fakt, protože něco se opravdu stalo, což by taky mohlo vysvětlovat, proč mám rozraženej ret, na kterej ses neptal. Ale až dáš dohromady tu hromadu šrotu, co máš na stole, a začneš se věnovat mé okouzlující maličkosti, jistě se zeptáš, že?"

„Petey," pohlédl na něj Tony. „Takhle přece vůbec nemluvím."

Peter se sladkým úsměvem pokrčil rameny. „A to je vážně jediný, co mi k tomu řekneš?"

Než si muž uvědomil, co vlastně dělá, držel v roztřesené ruce telefon, snažil se zaostřit obrazovku a hledal Peterův kontakt. Po deseti nekonečně dlouhých pípnutí se chystal k ukončení hovoru – spíš zoufalého pokusu o něj – když vtom se náhle ozvalo cvaknutí a rozespalé: „Haló?"

Anthony strnul. „Petey?" Jako by jej neslyšel celé roky, nikoli dny, a byli od sebe na míle daleko.

„Uhhh... měl jsem se podívat, kdo volá," ozval se chlapcův pomalý chraplavý hlas na hranici s šepotem naznačující, že stále napůl spí. Nejspíš jediný důvod, proč ještě nezavěsil.

„Moc mě mrzí, co se stalo," vyhrkl, do očí se mu draly slzy. „Chystal jsem se říct Pepper, celou pravdu, prosím věř mi to... ale pak jsem se dozvěděl, že je... a najednou mě udeřila realita a došlo mi, že nedržím věci tak pevně v rukou, jak jsem si myslel." Na druhé straně bylo hrobové ticho; nevěděl, zda jej Peter poslouchá, přesto pokračoval. „Několikrát jsem ti o tom chtěl říct, ale nevěděl jsem, jak zareaguješ a bál jsem se, že jakmile něco z toho vyslovím nahlas... promiň."

„..."

„..."

„..."

„..."

„Tony, jsi opilej. Oba víme, že pak plácáš nesmysly."

„Mys-myslím to vážně."

„..."

„..."

„..."

„Haló?"

„Jsem tady."

„Přeju si, abych to mohl všechno napravit a... byl teď u tebe. Pořád tě mám v hlavě."

„..."

„..."

„..."

„Chybíš mi."

„..."

„..."

„Ty mně taky." A s těmi slovy chlapec zavěsil.

Tony zůstal sám sedět, tupě zíral před sebe, telefon stále na uchu. Ty mně taky.

Netušil, jak dlouho takhle zůstal, nepřítomně popíjel a ve stále více opilé mysli sestavoval další plán svých následujících kroků. Jakmile se obloha nad městem zbarvila do červena, vpadl plný odhodlání do ložnice.

„Pepper," posadil se vedle spící ženy na postel. Položil jí ruku na rameno a lehounce s ní zatřásl. „Pep, prosím vstávej," šeptal a pohladil ji po hustých vlasech, „zlato, vstávej, potřebuju s tebou nutně mluvit."