Unbelievable |Starker, Pepperony|

A jako Ale co?!

Tony si jen matně vybavoval, jak v bolestech dál držel Petera, následně povědomé hlasy, které jej z dáli volaly, a jak mu někdo násilím vyrval mladíka v bezvědomí z náruči, když neměl dostatek sil na to, aby mohl protestovat.

Pak už byla jen tma.

Nevěděl, kolik času uplynulo, když opět otevřel oči a ihned jej oslnilo bílé světlo. Zprvu jej napadlo, že je možná někde na konci tunelu, ale jakmile si uvědomil, že leží zcela sám v nemocničním pokoji, bez váhání vstal. Při prudkém pohybu sykl bolestí a nahlédl pod bílý oděv, který měl na sobě, a očima přeměřil svou ovázanou hruď. Zjistil, že nemůže plně došlápnout na pravou nohu, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby vyšel na chodbu. V hlavě měl jedinou myšlenku – najít Petera. Avšak neměl ponětí, kde se nacházel on sám, natož mladý Parker.

Prakticky hned za dveřmi naštěstí narazil na Steva s Clintem.

„Konečně ses probral," na tváři Kapitána byla jasně vidět úleva.

„No jo, budete mě mít na krku ještě nějakou tu chvíli," pokrčil rameny s drobounkým úsměvem. „Vy jste oba v pohodě, jak tak koukám, to jsem rád... a kde máte Natashu?"

„Střelili ji do nohy, takže musí ležet," odpověděl Clint. „Ale jinak jí taky nic není."

Miliardáři spadl kámen ze srdce, a přestože jej zajímalo, jak přesně se z toho pekelného bludiště všichni dostali a jestli dopadli toho prevíta, co ho postřelil; potřeboval hlavně vědět jediné...

„A kde je Peter?" zachraptěl. Oba muži zkameněli a Tonyho ihned napadlo nejhorší.

„Žije, že jo?" Jeho dech se začal zrychlovat.

„Ano," ozval se jako první Clint, „ale..."

„Ale co?!" střelil po něm pohledem.

„Tony, nadechni se." Vysílený miliardář popadl Steva za ramena.

„Všechno je mi jedno, jen mi potvrď, jestli dýchá."

Steve si stoupl zpátky před Clinta, než opět promluvil: „Vezmu tě za ním." 

Kapitán Amerika zůstal čekat na chodbě a Tony sám vešel do místnosti ponořené do šera. Zavřel za sebou dveře a hluk zvenčí okamžitě utichl. Peter ležel na posteli bez hnutí, z jeho těla vedlo na první pohled nekonečné množství hadiček, které jej spojovaly s přístroji, jejichž pípání v pravidelném rytmu narušovalo ticho v pokoji a které mladíka pomáhaly udržet při životě. 

„Ahoj, Petey," zašeptal, věda, že nedostane odpověď. Posadil se na prázdnou židli vedle lůžka a po pár okamžicích váhání opatrně vzal chlapcovu bezvládnou ruku do dlaní. Teprve v ten moment našel odvahu si mladíkovo tělo doopravdy prohlédnout. S čerstvými slzami viny v očích líbal hřbet jeho dlaně pokrytou drobnými stroupky, jež zavinila suchá popraskaná kůže, a pozorujíc chlapcovy zavřené oči, kterým dělaly společnost modrofialové modřiny a dva nemalé škrábance na pravé tváři a jeden táhnoucí se dokonce i přes krk. Krk byl rovněž zbarvený do tmavě modré jako upomínka na těžký řetěz. Až brunetova nepřikrytá hruď omotaná několika vrstvami obvazů zvedající se v pravidelném rytmu dokázala vousatého muže v rámci možností uklidnit, neboť jej ujišťovala, že je Peter stále ve světě živých.

„Petey," zachraptěl. „Vážně nevím, jestli je pravda, co se povídá o lidech v kómatu a ty mě tak skutečně slyšíš, ale přeju si, aby–"

Jak už to bývá, vyrušilo jej cvaknutí kliky a do místnosti vešla May s kelímkem horké vody s mírným nádechem chuti kávy z automatu a Tony jako na povel pustil Peterovu ruku a vstal. Sice se navzájem pozdravili, ale žena si i nadále udržovala odstup.

„Jsem ráda, že jsi vzhůru," promluvila žena konečně, „Jak jsi na tom? Prý tě střelili."

„Jo," kývl Tony, „ale nic vážnýho."

May se pokusila o cosi jako úsměv, než pokynula hlavou směrem ke svému synovci. „Když vás sem přivezli, Peterovi selhalo srdce," pravila roztřeseným hlasem a muž měl co dělat, aby se při těch slovech náhle protkaných bolestí udržel na nohou. Pár kroky se dostala k okraji postele a začala chlapce hladit po vlasech. „Přes sklo jsem se dívala, jak," neudržela se a po tváři jí při té kruté vzpomínce začaly téct slzy, když dál mluvila, „jak mu na hrudník nalepují elektrody a potom... oživovali ho několik minut... takhle by své dítě neměl vidět nikdo." Vrtěla hlavou a podívala se zpět na muže. „Nedokážu ani vyjádřit, jak jsem ti vděčná, že jsi ho našel a dokázal přivést zpátky, nicméně," sklopila zrak, „málem jsem o něj nadobro přišla a nejde mi zbavit se myšlenky, že kdyby nebylo tebe; kdybys mu nepopletl hlavu, nikdy by... zkrátka to nedokážu," vrtěla hlavou. „Nebudu zapírat, že... nechci, abys sem za ním chodil. Nechci, abys byl ještě někdy součástí jeho života, protože podívej se, kam to vedlo, když jsi jí byl."

Tonyho její slova na jednu stranu ranila, ale nemohl jí to mít za zlé.

Pohlédl znovu na chlapce.

„Nechals mě, abych se do tebe zamiloval! A zničil jsi mě!"

May měla pravdu.

Neměl právo žádat o odpuštění ji, natož Petera.

„Jistě, rozumím ti," kývl. „Půjdu," poukázal směrem ke dveřím. „Chtěl jsem se jen ujistit, že je Peter v pořádku." Co nejrychleji pokoj opustil a nechal May se svým synovcem o samotě.