Unbelievable |Starker, Pepperony|

Prolog

„Ned by se smál, kdyby mě viděl takhle vyparáděného," pousmál se mladý Peter Parker, když mu Tony Stark utahoval kravatu se světlými proužky.

„Nesmysl," oplatil mu muž úsměv. „Měl by respekt. Oblečení je symbolem moci; to si zapamatuj." Když bruneta otočil čelem k velkému zrcadlu, na první pohled by se Peter snad ani nepoznal. Tmavé vlasy, které mu za normálních okolností šly do všech stran, náhle pod vlivem kvalitního gelu držely uhlazený tvar, o padnoucím tmavomodrém obleku ani nemluvě.

„Tak co říkáš?" Chytil ho Tony za ramena.

„Je to dokonalé," pochválil mladík a navázal s mužem za ním oční kontakt; díky zrcadlu se ani nepotřeboval otočit. „Vážně tam můžu jít s vámi?"

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Jakmile je člen ochranky, který až znepokojivě připomínal zástupce obřích primátů, pustil do nově postavené prosklené moderní budovy, nového sídla Stark Industries, zůstal Peter stát jako přikovaný. Obří hala přímo přetékala stoly plnými jídla a drahého šampaňského. Kolem spousty byznysmenů s jejich ženami či milenkami kroužil nemalý počet číšníků se stříbrnými podnosy, zatímco se na parketu do rytmu jazzové hudby pohupovalo několik tančících párů. Mladíka překvapilo, jak večírek oplýval uvolněnou atmosférou; až jej to donutilo pozastavit se nad tím, zda by se tu našel někdo bez alkoholu v krvi. Toho, že mu spadla čelist si všiml až ve chvíli, kdy mu ji pan Stark s pobavením elegantním tahem zase zavřel.

„Neříkal jste, že to bude nudná formalita?" musel se zeptat a jeho společník se zasmál. „Pane Starku... myslím, že tohle nezvládnu. Raději půjdu domů," ozval se introvert v něm. Už se otáčel zpět ke vchodu, když vtom ho Tony popadl za paži a táhl opačným směrem.

„Nesmysl," pravil. „Nemluvil jsi náhodou ještě dneska ráno o tom, jak se nemůžeš dočkat prorektora MIT? Tak pojď, seznámím tě."

„No jo," odsekl druhý a ihned by si za ten tón vrazil pár facek. Takhle se s Iron manem přece nemluví! Ostatně, to Peter ho přemlouval, aby jej sem dneska vzal. To ovšem ještě netušil, do čeho se pouští. Co když dnes pana Starka totálně znemožní?! Už s ním nikdy nepromluví!

Tony zaregistroval chlapcovu narůstající paniku a rozhodl se ji utnout hned v zárodku. Objal tedy mladíka kolem ramen, aby mu poskytl pomyslné zázemí. „Jen se tvař, že mezi tyhle boháče patříš a uvidíš, že na dnešní večer jen tak nezapomeneš... Potkáš zajímavý lidi, dáš si něco dobrýho k jídlu a do půlnoci budeš doma, ano?" Peter nakonec přikývl. „Jo a ještě jedna věc," rozhlédl se kolem a poté se k mladíkovi naklonil ještě o něco blíž, „kdyby se tě někdo ptal, neříkej, kolik ti je, když u toho náhodou nebudu; něco si vymysli, jasný? Nemůžu uhlídat všechno a byl bych opravdu nerad, kdyby tě vyvedli. Zní to hloupě, já vím, ale má to svůj dův–"

„Dobrý večer!" poklepal Tonymu na rameno kdosi neznámý. „Moc rád tě zase vidím, Tony," pokračoval postarší lehce našedivělý muž a potřásl miliardáři rukou. Říkal jsem si, jestli se nevysrabíš a opravdu sem přijdeš."

„Beze mě by to tu přece nestálo za nic," mrkl na svého známého.

„A kdopak je tento okouzlující mladík?" obrátil nově příchozí svou pozornost k Peterovi, jakmile za Tonym zaregistroval jeho krčící se postavu. „Paul Bennett," vykročil k němu a podal mu ruku.

„Bývalý technický ředitel naší firmy," doplnil Stark, nespouštěje z něj oči.

„Oh... těší mě, já-já jsem Peter Parker."