Unbelievable |Starker, Pepperony|

S jako Spi sladce

„Petere, co že jsi tady tak sám?" promluvil Tony, když za sebou zavřel dveře na prostorný balkón a hudba z oslavy jeho narozenin okamžitě ztichla. „Víš... asi bychom měli probrat to, co se mezi námi stalo." Ladnými kroky přešel k hnědovlasému chlapci, jenž se kochal noční oblohou, na které se skvěly hvězdy ve vší své tajemnosti a kráse, pohrávaje si se sklenkou šampaňského v pravé ruce.

„To není třeba, pane Starku," usmál se na něj mladý Peter Parker opřený o zábradlí, zatímco ostrý vítr jim česal vlasy. „Nemusíte nic řešit, chápu to. Milujete jí. Vím, že jsem byl jen jednorázovka."

„Ne," zašeptal druhý, při čemž vrtěl hlavou, „ať už tomu uvěříš, nebo ne, jsi mnohem víc."

Kdykoli se Peter ohledně svého vztahu se světoznámým miliardářem ocitl na pochybách, promítal si ve své paměti Tonyho slova z tehdejšího večera, hledaje v nich útěchu, jistotu či dokonce naději. Ze všech nádherných vzpomínek, které s Tonym měl, právě tuto považoval za vůbec nejkrásnější.

Po uplynulých dnech obvykle držel stráž nad městem, které nikdy nespí, ve svém super moderním červenomodrém obleku; poslední dobou však stále víc a víc sedával v tichosti u stolu ve svém pokoji. Za svitu lávové lampy hleděl na svůj odraz ve skle okna, na nímž vládla černočerná tma, a snažil se si představit, že je takto vyfocen a obálce knihy či filmovém plakátu a celý jeho život je jen vymyšleným příběhem, jež napsal člověk s úchvatnou představivostí a tím nejdebilnějším smyslem pro humor. Opřel si hlavu o dlaně, zavřel oči. Pořád dokola přemýšlel, ale vlastně vůbec neměl ponětí, o čem přesně. Ani v tom nejtemnějším snu by jej nenapadlo, že by i po všem, co společně prožili, Tony byl schopen Petera obvinit z něčeho tak odporného jako je únos, ublížení na zdraví, možná dokonce i vražda, aniž by vzal v potaz jeho obhajoby. Už jen, že jej ta myšlenka vůbec napadla. Snažil se sám sebe přesvědčit, že z Tonyho mluvil převážně alkohol smíchaný s hrůzou a strachem, avšak ani to nedokázalo zmírnit bolest, kterou cítil. Již cestou domů si přísahal, že pokud za ním někdy náhodou Iron man znovu přileze s omluvou (což se stejně nestane), tentokrát dveře nechá zamčené na sedm západů.

Končí.

Už všechno to scházení a rozcházení přestávalo být vtipné. Nebylo to ani zas tak dávno, co před svým vlastním prahem vzlykal Tonymu do ramene, když se usmiřovali. A teď... ta ironie – vrátili se k sobě jen proto, aby se zanedlouho jejich cesty opět rozdělily. I kdyby se Stark rozhodl na něj poslat policii, SHIELD, FBI, CIA... bude mu to jedno.

„Vím jen, že bych raději umřel, než abych ti ještě někdy takhle ublížil."

Vzpomněl si na svého mrtvého strýce, který jakmile se ocitl ve slepé uličce, pomodlil se. Ano, Peter mohl rovněž sepnout ruce a dokola šeptat: „Pověz mi, co mám dělat.", ale nedokázal se k tomu přimět. Sám byl bez vyznání a jak se měl modlit k někomu, o němž byl přesvědčený, že si ho lidé vymysleli, protože nedokázali, – a především nechtěli – uvěřit tomu, že jednou smrtí všechno skončí? Aby se i v těch nejtemnějších chvílích dokázali zachytit jakéhosi záchranného lana?

Rozptýlilo jej známé ‚šimry šimry' vzadu v hlavě a Peter otevřel oči. Otřel si z tváří slzy a pootočil obličej k zavřeným dveřím své ložnice. Zdálo se mu, že za nimi zaslechl tichý zvuk, lehké zavrzání podlahy jako pod vahou boty, možná něco jiného z hořejšího bytu. Nebyl si jistý.

„Nebo jsi možná jen paranoidní."

Odšoupl židli a bez většího hluku přešel ke dveřím. Přiložil k nim ucho a poslouchal. Nic. Naskočila mu husí kůže; jako by se vrátil do svých osmi let, kdy věřil, že pod jeho postelí žije bubák. Tehdy se zabaloval do deky a byl hrdý, jak na stvůru vyzrál a ona na něj nemůže. Vzal za kliku a pomalu dveře otevřel. Potemnělý prostor prázdného bytu zalilo světlo z chlapcova pokoje. Jelikož se vše zdálo být v pořádku, spadl mu kámen za srdce a natáhl se k vypínači po své pravici.

Avšak v moment, kdy rozsvítí, ho kdosi zezadu popadne a rychle mu na ústa přitiskne kus hadru napuštěný uspávací látkou, která ovšem byla dostatečně silná jen na to, aby mladíkovy vylepšené smysly otupila. Peter sebou kroutí, škube, kope. Během souboje zasadí útočníkovi ránu loktem do břicha a vykopne nohy do vzduchu v marné snaze vetřelce přinutit, aby jej pustil, čímž na zem akorát shodil několik zarámovaných fotografií a svícen po babičce. Bitka pokračuje ještě několik chvil a soupeři převrhnou i lampu s konferenčním stolkem.

Zaskočený chlapec cítil, jak mu neznámá vůně naplňuje nos a ústa, až se mu začalo rozostřovat před očima. Párkrát zamrkal, ale mlha jen houstla. Víčka měl najednou tak těžká. Chtěl je nechat klesnout, ale věděl, že nemůže. Musel s tím bojovat. Tehdy jej cizí ruce konečně pustily a mladý hrdina padl na bok na dřevěnou podlahu. Znavenýma očima přejížděl po okolí. Proč jen bylo složité cokoli zaostřit? Přišel si tak slabý, všechno měl zmatené.

„Ahoj, zlatíčko," dolehl k jeho uším hluboký hlas. Nemohl patřit té gorile, se kterou se ještě pár vteřin zpátky rval, protože ta u něj stála z druhé strany. Ucítil na tváři teplou dlaň, jen takový lehký dotek. Snažil se, opravdu, toužil zvednout paže a bránit se, ale dokázal se pohnout sotva o pár milimetrů. Chtěl volat o pomoc, ale pouze kňučel jako štěně. A tak jen ležel a koukal. Unavený a k smrti vyděšený. Ruka mu stále držela hlavu na místě, dokud chlapec na krku neucítil ostré bodnutí.

„Spi sladce."

Než svět kolem ztmavl, poslední, co Peter slyšel, byl ošklivý smích.

😶