Unbelievable |Starker, Pepperony|

K jako Kdo ho zabil

„Ty běž doprava a já půjdu doleva," rozhodl Tony, jakmile se spolu s Kapitánem Amerikou po nekonečně dlouhém bloudění temnými chodbami sem a tam, ocitli na rozcestí. Stevovi se jeho rozhodnutí o rozdělení se dvakrát nezamlouvalo, nicméně i tak kývl na souhlas a rozešel se opačným směrem než několikanásobný miliardář s tím, že zůstanou ve spojení, kdyby něco objevili.

Iron man sám opatrně našlapoval a naslouchal každému šumu, který k jeho uším dolehl, zatímco Friday opakovaně hlásila negativní výsledky o zachycení tepelného záření. Neustále přemítal, co je tohle k čertu za místo a přestože jej jeho umělá inteligence přesvědčila, že se skutečně jednalo o jakési iluze, nedokázal ze své mysli vyhnat vzpomínku na Petera, jak se na něj usmívá s obličejem pokrytým krví.

 „Jdeš pozdě," zastavil se. Před ním se vynořil výše zmíněný chlapec ve vytahané mikině s logem MIT, ve které Tony ihned poznal tu, kterou na škole kdysi nosil a brunetovi ji přednedávnem daroval. „Byl jsi pryč dlouho," šeptal mladík a zíral kamsi do prázdna, v rukou žmoulajíc konce dlouhých rukávů. „Tak dlouho," popotáhl, „čekal jsem na tebe... ale ty jsi nepřišel." Jiskru v chlapových očích, která je dělala jedinečnými, nenašel. Na jejím místě rozpoznal bolest. „Teď už je pozdě, Tony."

Tak o tohle jim jde?

Přesně tohle chtějí!

Chtějí ho vykolejit.

Aby ztratil obezřetnost.

To se jim ale nepovede!

„Nevím, co to na mě zkoušíš, ale ty rozhodně nejsi Peter," pronesl chladně se vztyčenou hlavou a rozešel se dál. A když se za sebou ohlédl, iluze se dávno rozplynula. Netušil, jak dlouho pokračoval dál, než Friday konečně zahlásila pozitivní výsledek skenování. Jen pár metrů před ním se nacházela jakási postava. Sama. Tony se zbrkle rozběhl, a jakmile Friday zahlásila, že cíl se nachází po jeho pravé straně, rozrazil hned první dveře.

Srdce mu bilo jako o závod a s adrenalinem v žilách hleděl na scénu před sebou. Pepper. Se špinavou tváří a rozcuchanými vlasy. Skučíc, ležela na zemi s rukama přivázanýma k sobě. Jakmile se jí podařilo zaostřit osobu před sebou, vydechla úlevou a po tvářích jí začaly stékat slzy. „Tony! Ach, Tony!" Oslovený schoval brnění až na jednu rukavici, kterou si nechal jen pro případ. Neměl v úmyslu se pouštět do rvaček.

Alespoň zatím ne.

„Tohle si nech pro někoho, kdo ti to zbaští," odsekl.

Rusovláska po jeho slovech zmlkla a z vteřiny na vteřinu zcela změnila výraz. Jediným máchnutím ruky veškeré provazy zmizely a ona zůstala před mužem stát náhle celá upravená s vlasy staženými do hustého culíku a v tmavém oblečení, které perfektně obepínalo celé její štíhlé tělo. To génia trklo jako první. Jistě, však i to dítě muselo být výmyslem. Jak to, že si toho nevšiml? 

„Za pokus to stálo," ušklíbla se s pokrčením ramen. „Přišels na to, co?"

Neodpověděl. Místo toho: „Kde je Peter?"

„Páni, taky tě ráda vidím," obrátila oči v sloup, „jen tak mimochodem."

„Kde je Peter!" křikl hlasitěji.

„Dobře, dobře," zvedla ruce v gestu na znamení kapitulace. „Klídek, už mávám bílou vlajkou." Luskla prsty jako signál. „Musí tu být každou chvíli," pohlédla na svou ruku na hodinky, které neměla.

„Proč... jsi tohle všechno dělala?" toužil vědět. Výborně, už sklouzává ke klišé doslova každého akčního filmu. Rusovláska narovnala záda.