Unbelievable |Starker, Pepperony|

T jako Tohle nemůžeš myslet vážně

Nestihl vůbec nic říct, když se mladík rozplakal ještě víc a svalil se Tonymu k nohám.

Jak Peter klečel na zemi a křečovitě objímal Tonyho nohy, jeho zrychlený dech a pomalu klidnil a vzlyky začaly utichat. Na druhou stranu, vousatý muž nebyl s to se pohnout. Bál se cokoli, aby Petera náhodou nevyplašil, neboť tohle bylo vůbec poprvé, co mladík od svého probuzení projevil nějaké emoce. Před dnem odložil svou ortézu, tudíž jej Peter neměl jak odlišit od všech těch přeludů. Chlapec neměl nejmenší tušení, zda právě klečí před mužem, který mu s ďábelským leskem v očích do těla vypaloval cejchy a chutnal jeho krev, nebo jestli je tohle ten Tony, o němž zůstával přesvědčen, že patří do jeho do mlhy zahalených snů, kterým ho jenom zkoušejí.

Dál jednal, jak ho to naučili. Když se v rámci možností uklidnil a muž nad ním stále nic neříkal, bral to jako jasnou zprávu. Za svůj pobyt zde poprvé dostal opravdové jídlo, přestože neudělal nic, čím by si ho zasloužil. Nechtěl, ale donutili ho, aby jej snědl. Věděl tak, že má dluh; stejně jako věděl, co se od něj očekává. Jeho slabé prsty se lehce třásly, když se natáhl po Tonyho koženém opasku a začal rozepínat sponu.

Miliardáři se zatajil dech. „Petere, to ne." Rychle sevřel Peterovo zápěstí, aby jej zastavil. „Tohle nemusíš." Rozhlédl se po chodbě, zda je někdo nepozoruje a klekl si před chlapce na nevkusné světle šedé dlaždice. Sice se svými slovy snažil Peterovi poskytnout útěchu, pomoc, ale nevědomky udělal pravý opak. Oslovený jen stáhl své hubené ruce zpět k tělu a odsunul se od Tonyho dál, zpět ke zdi.

Nerozuměl tomu.

Co tohle znamená? Proč ho najednou odmítl? Co udělal špatně tentokrát?

Zmatek a strach zatemnily jeho mladou mysl. Měl pocit, že všechno, co dělá, dělá špatně, ale nevěděl proč.

Už ho omrzel, píchlo ho u srdce.

„Nikdy jsi pro něj neznamenal víc než další z jeho projektů.

Celé jeho tělo se napjalo.

Zapíchl pohled do země a zavřel oči, zatímco čekal, až přijde trest; rána do obličeje, nebo do břicha, v doprovodu nadávek, jak moc je jeho existence na tomto světě zbytečná, jako tomu bylo pokaždé, když v něčem zklamal.

Přistihl se, že v to skoro až doufá; pak bude mít jistotu, že je vše v pořádku.

Jenže se nic nestalo.

Když se odvážil oči znovu otevřít, setkal se pouze s utrápeným pohledem, což jej dovedlo k jediné otázce...

„Víš, kdo jsi? Víš, jak se jmenuješ?"

Peter zhluboka dýchal, pak otevřel ústa, avšak chvíli trvalo, než z nich vyšel i ten sebemenší zvuk.

„K-Kt..," zapomněl, jaké to je používat svůj hlas.

„Děvky nemluví." Blesklo mu hlavou a zarazil se.

„Měl by ses konečně naučit, kde je tvé místo."

Když Tony pochopil, že se chlapec snaží promluvit a viděl, jak Peter sám se sebou bojuje, nijak na něj nespěchal. Nic neřekl a trpělivě vyčkával.

Peter dál zíral do země.

„P-Prosím, pane bože, přestaň, prosím!"

Mladý brunet se zhluboka nadechl nosem a zkusil to znovu: „Kte...Který.... j-jsi?" Nepoznával vlastní hlas. Onu krátkou větu pronesl podivně chraplavě a tiše, ale i tak s úlevou, že se mu podařilo ji dokončit, zvedl oči plný očekávání, co se bude dít dál. Možná ho jen testují.

„Tony, to bolí, ubližuješ mi! DOST!!"

Tony zatím setrval pár vteřin v menším šoku. Peterova otázka mu připadala až děsivě nesrozumitelná, plná nejistoty, obav. Zeptal se, co přesně tím myslí, ale Peter se znovu uzavřel a Tonymu se nepodařilo jej opět rozmluvit.

„Jsem to já..." Snažil se působit co nejklidněji, i když se uvnitř něj odehrávala bouře. Dovolil si se k Peterovi přisunout o pár centimetrů blíž. „Tony... nikdo jiný."

„Jsi ještě naivnější, než jsem si myslel."

Seděli tak naproti sobě. Nic neříkali, nic nedělali.

Peter nadále hypnotizoval podlahu a Tony už tu bezmoc nevydržel. Pokusil se s mladíkem navázat ještě další rozhovor, ale ten se začal chovat, jako by myslí vůbec nebyl přítomen. Jako malé dítě, které neudrží pozornost. 

Následně to Tonyho uhodilo jako rychle jedoucí vlak.

„Bude se tě bát."

Peterův dotaz a neochota s kýmkoli komunikovat skvěle pasovala k Peppeřině výsměchu. Je možné, že by chlapcova mysl byla natolik pošramocená, až by věřil, že ho nemučil Beck, ale on sám? Respektive jakýsi „zlý" Tony? Proto ta podřízenost, němota, vypálený nápis na těle. Chtěli Petera zlomit, aby sám sebe vnímal jako podřadnou bytost, jako věc, hračku, co si nechá vše líbit.

Který jsi? Peter jednoduše nedokázal poznat rozdíl mezi Tonyho pravým já a onou temnou verzí, která ho po celou dobu jeho věznění mučila.

To měl být ten trest.

Uvědomil si, že na to musí jít úplně jinak.

Co když fakt, že chlapec najednou promluvil znamenal, že jeho Peter je stále ještě někde uvnitř a volá o pomoc?

Vstal a narovnal se.

„Děvko," odkašlal si. Stejně jako onehdy, oslovený okamžitě navázal oční kontakt. Ať to bolelo jakkoli, nezbývalo mu nic, než v téhle zvrácené hře pokračovat. Musel se stát tím, koho Peter očekával, i když to znamenalo přejít na temnou stranu síly. Natáhl k chlapci ruku a poručil mu, aby vstal. „Půjdeš se mnou, hned."

Vedl mladíka zpět chodbou, dokud nevešli do Peterova nemocničního pokoje. May stále spala. Tony ukázal na prázdnou postel a nařídil chlapci, aby si lehl. Peter bez jakéhokoli zaváhání poslechl. Jako by pro něj neexistovalo nic jiného, než mužovy rozkazy. Poté vousatý muž přešel k May a jemně s ní zatřásl, aby se probudila a požádal ji, zda by mu nemohla věnovat pár minut na chodbě.

„Co se děje?" zeptala se hned, jak se za nimi zacvakly dveře.

„Ano, jsou dvě ráno, a omlouvám se, ale půjdu rovnou k věci... dovol mi si Petera vzít na pár dní k sobě."

„Cože? To v žádném případě! Už jsme o tom mluvili–"

„Musí odsud," přerušil ji Tony ostřeji, než zamýšlel. Rychle zarazil a nasadil mírnější tón hlasu. „Tohle místo ho dusí, všichni tu s ním jednají, jak–"

„To ty ho dusíš! Doopravdy, tohle nemůžeš myslet vážně." May vrtěla hlavou. „Slíbil jsi, že už ho necháš."

Muž si prohrábl vlasy: „Já vím, co jsem slíbil, ale teď je všechno jinak. Vidím, co se s ním děje," hádal se dál.

„A vážně myslíš, že ho z toho zrovna ty můžeš vytáhnout? Proč? Protože jsi Tony Stark?" pronesla rozhodně, obličej plný vzteku. „Protože se domníváš, že se všechno zázrakem vyřeší, když ho odsud vezmeš někam pryč, kde budete zase jenom ty a on? Ne, bez diskuze, nechci tě u něj–"

„Můžu ho přivést zpátky!" vykřikl Tony a May konečně ztichla. „Ani jeden z nás si nedokáže představit, co všechno si Peter musel přetrpět, ale... promluvil." Zvedl jednu ruku a ukázal May dva prsty. „Dvě slova, pak zase ztichl... Zlomili ho, ale ten starý Peter v něm pořád je, chápeš to?"

May několik dlouhých okamžiků mlčela, než se rozhodla.

„Dám ti s ním tři dny. A jestli se Peterův stav nezlepší..." 

Dobře, uznávám, že můj plán dokončit tuhle fanfikci včas možná kapánek selhal.