Unbelievable |Starker, Pepperony|

M jako Měl blbý kecy

Chlapec si v nenápadné úzké uličce přes oblek co nejrychleji natáhl svetr a džíny a celou dobu se rozhlížel, zda jej někdo náhodou nesleduje. Masku Spider-mana schoval mezi učebnice do největší kapsy batohu, ve které se následně začal přehrabovat a hledat klíče od bytu. Kde jsou? Kruci, tak kde jsou?

Prohledal i ostatní kapsy, dokonce vyndal pár sešitů, ale svazek zkrátka nikde. Musel je nechat doma, ideálně ve svém pokoji na stole, že? S povzdechem si batoh hodil na záda a vyšel na rušnější ulici kousek od bytového domu, kde s May posledních pár let žili. Ať si nalhával cokoli, čím blíž k místu bydliště byl, tím větší v něm rostl strach.

Připomnělo mu to časy, kdy po smrti svého strýce začal potají kouřit; vydrželo mu to však jen měsíc a půl. Cigarety mu nikdy úplně nechutnaly a zezačátku kouř spíš vykašlával. Tehdy zrovna objevoval své nové schopnosti superhrdiny, Ben mu nevýslovně chyběl a slyšel, že cigarety pomáhají zklidnit nervy. Když jej May tehdy úplnou náhodou odhalila, chvíli do něj hučela, jak moc si škodí a ať s tím kouká okamžitě přestat, obrátila mu pokoj vzhůru nohama pro jistotu, že nic dalšího neschovává, jenže pak s ním ještě k tomu na celé dva měsíce přestala téměř mluvit, což bylo pro chlapce bez debaty ze všeho nejhorší. May se s ním bavila pouze, když to bylo opravdu nutné. Večeře bez vyprávění zážitků z uplynulého dne a tichá domácnost pro Petera byly horším trestem, než kdyby si teta kvůli němu vyřvala hlasivky, dala mu zaracha, zbila ho basebalovou pálkou... Dodnes o jeho úletu krom May nevěděla živá duše; nevýslovně se za svou hloupost – možná i slabost – styděl.

Cestou po schodech nahoru myslel na to, jak ponižující bude klepat na dveře, aby mu jeho teta, která podle toho, jak zněl v telefonu její hlas, nejspíš byla tak naštvaná, až se jí kouřilo z uší, otevřela. To si mohl rovnou odepnout pásek, pokleknout a laskavě ho své tetě vložit do rukou. Menším zlem se dokonce zdála být i představa, kdyby si otevřel sám, s úsměvem na tváři volal: „Jsem doma!" a tvářil se, jako by se nic nestalo. K tomu si ještě musel vymyslet dobrou výmluvu, aby dokázal vysvětlil, že tmavá modřina nesoucí tvar kvetoucí rostliny z jeho obličeje za pár hodin zmizí. Jako by toho nebylo málo...

Před tmavými dveřmi s cedulkou Parkerovi, stál snad tisíc let, než se odvážil zaklepat.

„Ahoj," řekl tiše, poté, co se před ním objevila unavená tvář May Parkerové.

„Kde jsi byl?" zeptala se nepříjemný tónem.

„P-Projít se." Vlastně to nebyla tak úplně lež.

„Tak pojď," odpověděl najednou zcela klidně, čímž chlapce dost zaskočila a vydala se dál do bytu. „Začneš ty, nebo mám já?" položila další otázku, jakmile za nimi mladík zavřel dveře na chodbu a sehnul se k nohám, aby si mohl rozvázat tkaničky. Žena se pomalu vrátila do kuchyně, kde vařila vodu na čaj a kam ji její synovec následoval. Chvíli tam jen v tichosti stáli naproti sobě, Peter otevíral pusu, ale opakovaně ji bez jediného slova zase zavíral, takže vypadal jako ryba na suchu, ale v hlavě měl úplně prázdno.

„Mluvila jsem s ředitelem," chopila se tedy slova namísto něj May, a u toho nevěřícně vrtěla hlavou. „Tohle se ti nepodobá, Pete. Co tě to proboha popadlo?" Jelikož Peter zapíchl pohled do země, pokračovala. „Radši ani nemyslím na to, co bychom si počali, kdyby proti nám jeho rodina vznesla obvinění za ublížení na zdraví. Takže se koukej modlit, aby k tomu nedošlo!" rozhodila rukama. Její hlas nabíral na hlasitosti a vypadala, že se jí samým rozčilením spustí krev z nosu. „Nikdy ses ve škole nepral, co tě k tomu vedlo teď?"

Peter se na ni dlouze díval. „Měl blbý kecy. Neovládl jsem se," pravil nakonec. „Mrzí mě to, prosím odpusť mi." 

„...promiň mi to, nepřemýšlel jsem."

May si povzdechla. Než znovu promluvila, zavřela na chvíli oči. Přiblížila se k Peterovi a zamumlala: „Ukaž se mi." Brunet na vteřinu zaváhal, ale pomalu pootočil hlavu. Žena zvedla paži a bříšky prstů se jemně dotkla chlapcovy tváře a přejela po modrofialovém kousku kůže pod jeho pravým okem. Chlapec se pod láskyplným dotekem trochu uvolnil a hleděl na svou tetu s drobným úsměvem na rtech, jemuž nedokázal poručit, aby zmizel.

„Dám ti na to obklad," prolomila nakonec ticho a už otevírala mrazák. Hodila mladíkovi pytlík mraženého hrášku, který si ho s poděkováním ihned přiložil k obličeji.

„Máš hlad?" zeptala se.

„Ne, díky, půjdu si rovnou lehnout," odpověděl, zcela překvapen její změnou nálady a přístupu. Najednou spolu hovořili jako každý jiný večer.

„A Petere," houkla na něj, než zmizel ve dveřích svého pokoje. „Chápu, že Flash není dobrý člověk a nepraštil jsi ho bezdůvodně, ale jestli ještě jednou vyvedeš něco takovýho, nebo se budeš znovu toulat po nocích po městě, aniž bys mi dal vědět, kde nebo s kým jsi, tak přísahám Bohu, že ti ze života udělám takový peklo, že se ti o tom ani nesnilo. To, jak jsem ti pod matrací našla cigarety se zapalovačem, ti pak přijde jako příjemnej piknik." Celou výhružku pronesla s úsměvem na tváři a hlasem sladkým, jako kdyby Peterovi znovu bylo osm let a ona mu vyprávěla pohádku na dobrou noc. „Je to jasný?" Chlapec s husí kůží rychle přikývl a zavřel se v pokoji, kde se s úlevou, že přežil, opřel zády o dveře a sklouzl podél nich na zem.